Předchozí (503)  Strana:504  Další (505) |
|
|||
504
|
|||
|
|||
pán nazpät na neho. Dbš. Sl. pov. I. 347.
A hla už kosa po poli na zbožie sä rozo- hnala. Dajže, Bože, jasnej chvíle, by nedo- zreté dozrelo, a do stodoly vesele bez zkazy sä uložilo. Zátur. Zkázání, zkázáníčko, n. = zkaz. Z. od
koho komu vyříditi. Us. Pěkné zkázaníčko má milá zkázala. Sš. P. 414. Přišlo na mne z., že mám přijíť dom. Mor. Šd. Zkázati, shazovati = oznámiti, bekannt
machen, benachrichtigen, sagen lassen. — co. Zdraví (= zdrávi) zkazovali (touto frasí děkuje se tomu, kdo nám po někom vzka- zuje pozdravení). Us. — pro koho. Zkážu já pro tebe po maličkej hrdličce, ona mi poletí ponad všecky kopce; Zkazuje pro tebe sama královna; Zkázala sem pro mi- lého, un (on) mi něpřišel. Sš. P. 270., 408., 689. Nechoď k nám, synečku, až já, pro tě zkážu. Čes. mor. ps. 215. — po kom. Švárný šohajíčku, po kom na ťa zkážu?; A zkážu já, zkážu, po malém poslíčku: Daj ti Bůh dobrú noc, můj milý synečku; Zkážu mu já, zkážu po malým poslíčku, že mě ne- miloval, jene na chvilečku; Můj milé je da- leko, nemám po kém z. Sš. P. 288., 416., 758. — co komu. Zkažte tam dobrou noc mému potěšení; Ona mi zkázala, já jí také zkážu. Čes. mor. ps. 156., 214. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko?; Zka- zuje mně syneček, leda mně zkazoval, leda mě syneček jiné (jiný) nemiloval; A já mu zkazuju, že už se nehněvám, aby on k nám přišel, že já ho ráda mám; A když on mně zkázal, já mu také zkážu, aby on k nám přišel, že já mu otevřu; Z-la mně jedna potřebná, z-ly bohaty dvě; lepší je ta jedna potřebná než te bohatý vobě; Pěkné zká- zaníčko milá mně z-la, abych já k ní přišel, že je doma sama; Zkažte mu novinu, že se vdávať budu. Sš. P. 113., 209., 325., 387., 414., 422. Jakož ste mi z-li, abych vám dal věděti. Arch. V. 349. — komu kam. Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový; Zkazte tam mej milej, zkažte jí dobrý deň. Sš. P. 108., 581. A ty sobě myslíš, že ku tobě zkážu? také ga- valery pod koleno vážu. Sš. P. 361. — na koho, Z-la sera na milého a on mi nepřišel. Brt. P. 6. — komu na kom. Já jsem jemu na rukojmích zkázal a on ty rukojmě k sobě přijal. Půh. II. 415. — co čím. Lež i to decko prstíkom konečne zkáže (ukáže), kde ho bolí. Phld. IV. 203. — odkud. Až nám pan Bůh s nebe zkáže. Er. P. 496. Zkázal mně môj milý dobrý deň z tábora. Sl. ps. 212., Sl. sp. III. 117. — oč. Nasela sem marijánku, on mně nezešel, zkázala sem o milého, on mně nepřišel. Sš. P. 319. Ty si sobě myslil, že já o tě zkážu. Sš. P. 361. — s inft. Zkaž ji tam, můj milý poslíčku, zkaž ji tam pozdravovať. Čes. mor. ps. 259. Zkazte tam mó panenko na stokrát pozdra- vovať. Brt. P. 108. Zkažte tam pozdraviť, že nemožu přijíť. Čes. mor. ps. 116. Zká- zali vás naši pozdraviť. Us. Rjšk. — Vz Skázati. — Z. = potrestati, züchtigen, be- strafen. — koho. Že jsú tě tesknosti ne- zkázaly. Ms. Č. Že jeho (syna) u vězení držal, chtě jeho zkázati, aby múdr byl. |
Kšch. 4. — koho v čem. Prosil, aby své
v takových věcech ukrotil a zkázal. Pulk. — jak. Kteříž nemohú skrze dobrotu zká- záni býti, hrozú musie býti z-ni. Hugo. — kde. Ne tak brzo král rozkáza, až sě voj přeď městem zkáza. Alx. V. v. 421. (HP. 11.). — Z. se komu čím = zavděčiti se, willfahren, gewinnen. By před ním nějaký div ukázal, jímžto by se královi zkázal. Hr. rk. 245. — Z. = poříditi, dokázati, aus- richten. — co s kým. S tými viac nic nezkážeš. Zátur. Nápr. 24. — Z. se komu = vyznati se. Ps. ms. — se z čeho. Papež vida, že ciesař nechce se nikterakž zkázati z zahlazenie obrazov, přikázal, aby jemu poplatků nedávali. Martim. Zkázce, e, m, = zkazitel, der Verderber,
Zerstörer, Verwüster. Z. pokoje, odpočinutí (rušitel), V.; hubitel a z. vlasti, Jel., vína (ožralec). Ros. Z. učení božího. Žalan. Kn. dv. I. 213. Pakli by kdo té svévolnosti býti chtěl a tomu by odepřel, má naň sa- ženo býti jako práv zemských zkázci. Vš. Jir. 383. Pomstu, kteráž na zkázce její přijde . . . BR. II. 539. Zkazí, zastr. = zkazil. Kat.
Zkazilosť, i, f. = zkaženosť, die Ver-
dorbenheit. Ms. bib. Zkazilý = zkažený, verdorben. Z, sýr,
Apol., člověk (nakažený; mravně pokažený). Jád., Reš. Z-lou povahu svou odložiti. Sš. II. 212. — čím: člověk malomocenstvím z. Jg.
Zkazitel, e, m. = zkázce. Z. říše a obec-
ného dobra. Martim. A tak v kořenu ti hřiešníci jsú zkazitelé plodu; Ale ktož káže, aby kněžie nesmilnili, tomu ihned převzdějí hánce kněžstvie svatého, z-le sv. církve a že jest kacieř. Hus I. 195., II. 174. — Vz Zkázce. Zkazitelka, y, f., die Verderberin.
Zkaziti, zkaz, ze (íc), il, žen, ení, zka-
žovati = špatným učiniti, zhoršiti, zohaviti, verderben, verschlechtern, verhunzen, ver- pfuschen, ärger o. schlechter machen; za- hubiti, v nic obrátiti, zrušiti, verderben, zu Grunde richten, vernichten, verwüsten, zer- stören. Jg., Ž. wit. 83. 3., 79. 14. — abs. Zkažen je člověk hned, ale ne napraven. Us. Dch. Zkázu města Jerusalema se sko- náním světa proto spojili, že se domnívali, že nikoli nemůže býti vyvrácen, leč by všechen svět byl zkažen. BR. II. 106. a. — co, koho: šaty, člověka, srdce, právo (zru- šiti), Us., zdraví, stavení (pobořiti), krajinu (pohubiti), D., hrad, Dal., město, Flav., od- půrce. Br. Chtěli ho z. Kom. Z. pannu (zprzniti), Us. TJ., stroj, hodiny. Šp. Ta ho celého z-la. Sá. Osv. I. 181. Něčí blaho z. Zátur. Ale môj starý priateľ ešte žije? Nezkazila ho tá prekliatá ježibaba? Dbš. Sl. pov. VI. 37. Odplatu stálou, jíž mol ne- zkazí. BR. II. 29. Když dlužník dluh za- platí, věřitel zápis na dlužníka učiněný zkazí. BR. II. 682. b. Potopa zkažující zemi. BO. Nic jemu nepomož, ale viece ho zkazí. Hus I. 239. Co jeden hlupák zkazí, tisíc moudrých nenapraví. Prov. Šd., Tč. Poru- čenství z. (zrušiti). Vš. Jir. 341. — co, koho, se čím: domy ohněm. Flav. Maso |
||
|
|||
Předchozí (503)  Strana:504  Další (505) |