504

pán nazpät na neho. Dbš. Sl. pov. I. 347.
A hla už kosa po poli na zbožie sä rozo-
hnala. Dajže, Bože, jasnej chvíle, by nedo-
zreté dozrelo, a do stodoly vesele bez zkazy
sä uložilo. Zátur.

Zkázání, zkázáníčko, n. = zkaz. Z. od
koho komu vyříditi. Us. Pěkné zkázaníčko
má milá zkázala. Sš. P. 414. Přišlo na mne
z., že mám přijíť dom. Mor. Šd.

Zkázati, shazovati = oznámiti, bekannt
machen, benachrichtigen, sagen lassen. —
co. Zdraví (= zdrávi) zkazovali (touto frasí
děkuje se tomu, kdo nám po někom vzka-
zuje pozdravení). Us. — pro koho. Zkážu
já pro tebe po maličkej hrdličce, ona mi
poletí ponad všecky kopce; Zkazuje pro
tebe sama královna; Zkázala sem pro mi-
lého, un (on) mi něpřišel. Sš. P. 270., 408.,
689. Nechoď k nám, synečku, až já, pro tě
zkážu. Čes. mor. ps. 215. — po kom. Švárný
šohajíčku, po kom na ťa zkážu?; A zkážu
já, zkážu, po malém poslíčku: Daj ti Bůh
dobrú noc, můj milý synečku; Zkážu mu
já, zkážu po malým poslíčku, že mě ne-
miloval, jene na chvilečku; Můj milé je da-
leko, nemám po kém z. Sš. P. 288., 416.,
758. — co komu. Zkažte tam dobrou noc
mému potěšení; Ona mi zkázala, já jí také
zkážu. Čes. mor. ps. 156., 214. Co mu zkážeš,
Andulenko, pěkná kulatá huběnko?; Zka-
zuje mně syneček, leda mně zkazoval, leda
mě syneček jiné (jiný) nemiloval; A já mu
zkazuju, že už se nehněvám, aby on k nám
přišel, že já ho ráda mám; A když on mně
zkázal, já mu také zkážu, aby on k nám
přišel, že já mu otevřu; Z-la mně jedna
potřebná, z-ly bohaty dvě; lepší je ta jedna
potřebná než te bohatý vobě; Pěkné zká-
zaníčko milá mně z-la, abych já k ní přišel,
že je doma sama; Zkažte mu novinu, že
se vdávať budu. Sš. P. 113., 209., 325.,
387., 414., 422. Jakož ste mi z-li, abych
vám dal věděti. Arch. V. 349. — komu
kam. Zkažte vy tam mojí paní, ať mně
pošle čechel nový; Zkazte tam mej milej,
zkažte jí dobrý deň. Sš. P. 108., 581. A ty
sobě myslíš, že ku tobě zkážu? také ga-
valery pod koleno vážu. Sš. P. 361. — na
koho, Z-la sera na milého a on mi nepřišel.
Brt. P. 6. — komu na kom. Já jsem jemu
na rukojmích zkázal a on ty rukojmě k sobě
přijal. Půh. II. 415. — co čím. Lež i to
decko prstíkom konečne zkáže (ukáže), kde
ho bolí. Phld. IV. 203. — odkud. Až nám
pan Bůh s nebe zkáže. Er. P. 496. Zkázal
mně môj milý dobrý deň z tábora. Sl. ps.
212., Sl. sp. III. 117. — oč. Nasela sem
marijánku, on mně nezešel, zkázala sem
o milého, on mně nepřišel. Sš. P. 319. Ty
si sobě myslil, že já o tě zkážu. Sš. P. 361.
— s inft. Zkaž ji tam, můj milý poslíčku,
zkaž ji tam pozdravovať. Čes. mor. ps. 259.
Zkazte tam mó panenko na stokrát pozdra-
vovať. Brt. P. 108. Zkažte tam pozdraviť,
že nemožu přijíť. Čes. mor. ps. 116. Zká-
zali vás naši pozdraviť. Us. Rjšk. — Vz
Skázati. — Z. = potrestati, züchtigen, be-
strafen. — koho. Že jsú tě tesknosti ne-
zkázaly. Ms. Č. Že jeho (syna) u vězení
držal, chtě jeho zkázati, aby múdr byl.

Kšch. 4. — koho v čem. Prosil, aby své
v takových věcech ukrotil a zkázal. Pulk.
— jak. Kteříž nemohú skrze dobrotu zká-
záni býti, hrozú musie býti z-ni. Hugo. —
kde. Ne tak brzo král rozkáza, až sě voj
přeď městem zkáza. Alx. V. v. 421. (HP.
11.). — Z. se komu čím = zavděčiti se,
willfahren, gewinnen. By před ním nějaký
div ukázal, jímžto by se královi zkázal. Hr.
rk. 245. — Z. = poříditi, dokázati, aus-
richten. — co s kým. S tými viac nic
nezkážeš. Zátur. Nápr. 24. — Z. se komu =
vyznati se. Ps. ms. — se z čeho. Papež
vida, že ciesař nechce se nikterakž zkázati
z zahlazenie obrazov, přikázal, aby jemu
poplatků nedávali. Martim.

Zkázce, e, m, = zkazitel, der Verderber,
Zerstörer, Verwüster. Z. pokoje, odpočinutí
(rušitel), V.; hubitel a z. vlasti, Jel., vína
(ožralec). Ros. Z. učení božího. Žalan. Kn.
dv. I. 213. Pakli by kdo té svévolnosti
býti chtěl a tomu by odepřel, má naň sa-
ženo býti jako práv zemských zkázci. Vš.
Jir. 383. Pomstu, kteráž na zkázce její
přijde . . . BR. II. 539.

Zkazí, zastr. = zkazil. Kat.

Zkazilosť, i, f. = zkaženosť, die Ver-
dorbenheit. Ms. bib.

Zkazilý = zkažený, verdorben. Z, sýr,
Apol., člověk (nakažený; mravně pokažený).
Jád., Reš. Z-lou povahu svou odložiti. Sš.
II. 212. — čím: člověk malomocenstvím z.

Jg.

Zkazitel, e, m. = zkázce. Z. říše a obec-
ného dobra. Martim. A tak v kořenu ti
hřiešníci jsú zkazitelé plodu; Ale ktož káže,
aby kněžie nesmilnili, tomu ihned převzdějí
hánce kněžstvie svatého, z-le sv. církve a
že jest kacieř. Hus I. 195., II. 174. — Vz
Zkázce.

Zkazitelka, y, f., die Verderberin.

Zkaziti, zkaz, ze (íc), il, žen, ení, zka-
žovati = špatným učiniti, zhoršiti, zohaviti,
verderben, verschlechtern, verhunzen, ver-
pfuschen, ärger o. schlechter machen; za-
hubiti, v nic obrátiti, zrušiti, verderben, zu
Grunde richten, vernichten, verwüsten, zer-
stören. Jg., Ž. wit. 83. 3., 79. 14. — abs.
Zkažen je člověk hned, ale ne napraven.
Us. Dch. Zkázu města Jerusalema se sko-
náním světa proto spojili, že se domnívali,
že nikoli nemůže býti vyvrácen, leč by
všechen svět byl zkažen. BR. II. 106. a. —
co, koho: šaty, člověka, srdce, právo (zru-
šiti), Us., zdraví, stavení (pobořiti), krajinu
(pohubiti), D., hrad, Dal., město, Flav., od-
půrce. Br. Chtěli ho z. Kom. Z. pannu
(zprzniti), Us. TJ., stroj, hodiny. Šp. Ta
ho celého z-la. Sá. Osv. I. 181. Něčí blaho
z. Zátur. Ale môj starý priateľ ešte žije?
Nezkazila ho tá prekliatá ježibaba? Dbš.
Sl. pov. VI. 37. Odplatu stálou, jíž mol ne-
zkazí. BR. II. 29. Když dlužník dluh za-
platí, věřitel zápis na dlužníka učiněný
zkazí. BR. II. 682. b. Potopa zkažující zemi.
BO. Nic jemu nepomož, ale viece ho zkazí.
Hus I. 239. Co jeden hlupák zkazí, tisíc
moudrých nenapraví. Prov. Šd., Tč. Poru-
čenství z. (zrušiti). Vš. Jir. 341. — co,
koho, se čím: domy ohněm. Flav. Maso