593

Jg. Vz ě. Znějí (3. os. pl.): V., Br., Kom.,
D. Z. ze zvníti, stb. zvbnêti. Ht., Gb. Hl.
111., 125., Bž. 193., 194., Ht. Sl. ml. 129.
Koř. jest zven-; strb. zvbnêti zvBnja,. V če-
štině ztrátou samohlásky kořenné vzniklo
zvnieti; skupina zvn- byla nesnadna, proto
staly se tu změny hláskové a za zvn- jest
pak vzn- a zn-. Sr. Stvieti a Listy filol.
1880. 300. Praes. vzňu, vzníš, pl. 3. vznie, odchylkou podlé III. 1. vznějú; imperat.
vzni, pl. vznite, odchylkou -ěte; partc. vzně,
vznice-, odchylkou podlé III. 1. vznějúc-;
vzněl.Gb. v Listech filolog. 1884. 467. Vz
tam více. — abs. Jak zní pravidlo? Us.
Ozon (zvuk) pochodí od zneť tak, jako
ohon od hnať. Č. Čt. II. 42. Odpověď zněla.
Vlč. Praví, že sě to tak před ním dalo,
jakož list zní. NB. Tč. Tak daleko, jakož
muož hlas zníti. Hus III. 187. Zní zvon,
Us., harfa, Br., válka. Jel. Mandat zněl.
Skl. I. 29. — co. Dobre sa tehdy milé vy
hrdinské prospevy majte: má už len truchlil
zneť bude umka peseň. Hol. 372. — kde
(komu jak). Zní mi v uších. D., Ros.
Jiné slovo v ústech kupců neznělo nežli
Kandia. Har. Slova Platonova v latinském
jazyku takto znějí. V. V uších mu zněla
hudba. Us. Písně v duši zní mi. Us. Ta
slova zněla jí Neustále v uších. Osv. I. 180.
V hlubokých hvozdech zní rohu veselý
ples; Za zdí zněly dva rtové v polibek;
Nápěv dlouhým echem v skalách zněl. Vrch.
Zní mu z toho v uších. Dch. V řeckém
textu sličněji věta zní. Sš. J. 50. Peko Ilič!
zní to náhle v davu. Kká. Sl. j. 159. Hlas
mne silne v ušách jeho znel, jako prúdy
hrčácé; Od slávíčka plynul hlásek, v uchu
ešte mi včul zní. Hol. 8., 355. Kteréžto mi-
lostivé potvrzení ve všech artikulích, klau-
zulích a punktích tako slovo od slova, jak
se dole píše, zní. 1577. Tč. Mele, až člo-
veku v ušiach znie. Zátur. Zní-li komu
v uchu, táže se druhého, ve kterém mu
zní. Uhodne-li, že v pravém, je pro něho
zlá novina, pakli v levém, dobrá. Nebo:
uhodne-li, mluví lidé o něm pravdu, pakli
neuhodne, mluví lež. Mor. Vck. Zní-li člo-
věku v pravém uchu, mluví lidé o něm
pravdu, pakli v levém, pomlouvají ho. Us.

— kam (komu odkud). Do uší zníti. Dch.
Z kostelíka v šírou dál zní zpěv. Osv. VI.
220. Různé řeči zněly k mému uchu. Vrch.

— kam. Zní mi to vždy v ucho. Jel. —
jak. To zní v tento rozum. Vyzn. Zákon
zní v ten smysl. J. tr. To dobře, zle zní,
D., Šm.; jednostejně z. V. Tak, jakž v sobě
zní artikul. Václ. XX. Ta slova takto zní.
Ros. Slova ta znějí docela jinak. Nz. Zprávy
o tom znějí velmi zmateně. Lpř. Děj. I. 191.
Hlas jeho zněl měkce, trpce, posměšně, la-
skavě. Hrts. V útok znějí fanfáry. Nrd.
Papíry na jméno znějící. Kaizl. 219. Prečo
tak temno znejete vy struny ľúbej gytary?Čjk. 56. Tu v krik ona, že len tak okolite
znelo: Mne pokoj dajte (ertönte es Ringsum).
Phld. V. 62. Jeho hlas zněl pláčem anděla
i vzdorem ďábla; Jeho Hlas zněl mohutně;
Hudba proudem slavnostního hymnu zněla;
Zpěv ten otců zazněl řečí. Vrch. Každá
zvučka musí svým přirozeným hlasem zníti;

Ten ton zní plně. Zv. Přír. kn. I. 2., II. 4.
Zní ozvěnou to v horách ; Děsně zní (vo-
lání) jak ďábelským to sborem. Kká. K sl.
j. 27., 178. Oj, jasným zvukem zni plesným
ťukem již číše o číši. Čch. Bs. 157. O sebe
ty číše třeskem znějí (při připíjeni). Čch.
Mch. 27. Píseň zněla pláčem, zněla smíchem.
Čch. L. k. 10. V taký smysl zní pastýřský
list. Sb. vel. I. 43. List v tato slova zně-
jící. NB. Tč. 85. Milým zněly prúdy hrčá-
ním. Hol. 7. I (písmeno i) svou moc tratí
a za konsonant zní. Bl. Gr. 11. —při čem.
Housle neznějí dobře při troubě. D. —
k čemu To k tomu nezní. D. — o kom,
o čem. Zní o tobě obecná pověsť. Troj.
Vy, ktorí najviac o volnosti zniete, sami
ste biedni otroci. Hrbň. Rkp. — komu.
Bohu zni můj zpěv. Jg. A také proto, že
listové vám zní. Arch. III. 19. — čím,
kým. Svatyně zpěvem zněla. Jg. Vše chvá-
lami znělo. Lom. Hlasem velkým zapěl, až
tím skály zněly ; Celý hrad zněl křikem;
Stráň zpěvem zněla. Vrch. Vysoké lúčiny
znely trávnicemi. Phld. III. 1. 5. Zní ko-
pec, zní spevmi údol. Hol. 426. Krále ple-
sáním zněly. Č. 178. — nač. Kto zní na
měď (znění činí). Aqu. Zápisy zněly na
peníze obecně berné. Zř. F. I. S. XXXII.
Emisse bude z. na dva milliony = vydáno
bude za 2 milliony akcií. Us. Listina zní
na 100 zl. Šim. 94. — odkud (kam). Zněly
stromy od koruny po kořen, až v srdce
hor. Kká. Š. 80. Žalosť zní z úst jemu jako
hrana. Sš. Bs. 192. Z vůkolních dvorů zní
psů vytí. Mcha. Svědomie od fojta znějící.
NB. Tč. 167. Jáť jsem ten hlas s nebe znějící
slyšel. BR. II. 15. b. S retů povzdech zní;
S kůru žalmy znějí; Z dálky zněla píseň
reky. Vrch. Z Plzně smutné zvony zněly,
jak by jimi zvonil žel. Štulc. I. 179. —
kudy. Kroky zněly slují; Větrem smích
zněl šílený; Hluk ten noční tišinou zní
velebně; Rány zněly tichým hvozdem. Vrch.
Jich nápev zněl hlbokými kotlinami. Phld.
III. 1. 5. Tichem zní šelest. Kká. Náramné
po všech naporad zňá brinkoty výhňách.
Hol. 19. Pověst zněla po mnoho zemích.
Dač. I. 63. — kdy. Teď hudba sladší nežli
za dne zní. Shakesp. Tč. V noci hlas zní
šeptem za dveřejí. Kká. K sl. j. 234. —
jak dlouho. Z dávna zní mu v paměť jako
v báji otcův hlas. Kká. K sl. j. 151. Po
mnohé věky znělo Europou jen jedno heslo.
Vlč. — proč. či jak výraz pro vyvýšenost
města Jerusalema zní. Sš. Sk. 95.

2. Zníti se, vz Zejmouti se.

Znítiti, il, cen, ení, zněcovati, entzünden.
Dch. — co kde. Duch Kristov v mrákote
tej večnej svetlo znietil. Zátur. Vinš. I. 10.
Myšlénky v jejich čelech znítím. Hdk. --
se, entbrennen, sich entzünden. — se jak.
Jiskra se v plamen znítila. Dch. — Vz
Vznítiti.

Znivečiti, znivočiti = zničiti, vernichten.
Slov. D. — koho, co. Nie pre seba jich
on do boja vyviedol (vyvedl), lež aby ne-
spravedlivosť znivočil. Lipa 227. Dobre
dolniakovi orať po rovine, pluh mu ne-
ostává státi po skaline; ale my horniaci
po skolách oreme, volky znivočíme, pluhy

327