Zpouchnouti, chl, utí = opuchnouti, auf-
schwellen. Zpuchne mi tvář, pšenice, švestky.

— Z. = zpukřeti, setlíti, zpráchnivěti, ver-
modern, verrotten, morsen, faul werden.
Zpouchne trám, sláma. Jg.

Zpoura, y, f., V., spoura, Kom., V. =
mysl zpěčující se poslušenství, neústupnosť,
urputnost, die Hartnäckigkeit, Widerspän-
stigkeit, Halsstarrigkeit, der Aufruhr, Auf-
stand, die Widersetzlichkeit, Meuterei. Vší
z-y odložiti. V. Z. proti Bohu; z-u trestati.
Br. On to ze zpúry robí. Na Ostrav. Tč. Ty
darmožráč, ty sebevolník, syn spoury. Koll.
IV. 152. Za z-u pokutu vzíti. Sych. K z-ře
někomu něco přičítati; ze z-ry něco činiti.
Boč. Z. vojenská, zločin, jehož se dopouštějí,
kdož složivše přísahu u praporu nebo u děla
ve spolku s jinými vojenskému služebnímu
řádu nebo svým přednostům a rozkazům
jejich urputně se opírají nebo se o tom smlou-
vají. Vz S. N. Z-ru přemoci, z-rou povstati.
Dch. — Z. = pýcha, nadutosť, urputnosť,
der Hoch-, Uibermuth, die Hofart. Hněv ten
ruší úklidnosť srdce a jde s ním řeč zpurná
proti družci a kakás srdečná zpúra. Št. N.,
234. Svou pýchu a spouru proti někomu
provésti; pýchou a s-ou nadutý; u z-u zpý-
chati. V. Z-ou se povyšovati. Br. — Z. =
spor, hádka. S-u s někým vésti. Žídek.

Zpousta, vz Spousta.

Zpoušť, vz Spoušť.

Zpouštěti, vz Spustiti.

Zpouzeti, spouzeti se, el, ení m.: vzpou-
zeti se = hněvati se, zlobiti se, sich entrüsten,
unwillig werden; vzdorovati, sich widersetzen,
sich sträuben, sich empören. — abs. Obec
se zpouzela a hněvala. V. — se na koho
(proč) : se na kněží; pro křivdu na bližního.
Br. — se oč. Co se o to zpouzíte? Kom.

— se nad čím. Syr. — se proti komu.
D. Z. se proti Bohu, Syr., proti pravdě.
Plk. — se čemu, komu, widerstehen. Us.
Dch. — se na koho jak. A v hrozbě na
nás škaredé zlý jejich zrak se zpouzí. Sš.
Bs. 44. — se oč. Těm pak (tichým) odporní
jsou lidé zlostní, o všecko se zpouzející a
ujímající; Nezpouzel se o to, že jiným k soudu
státi má. BR. II. 19. a., 426. — s infinit.
Zpouzel se mu to vydati. Dch.

Zpouzivý, sich sträubend. Šm., Dch.

Zpověď, i, f. (ne: spověď, Jg.), zpoví-
dání-se, die Beichte. Ž. wit. 41. 5., Št. Kn.
š. 27. Z. = vyznání své hříšnosti jakožto
náboženský obřad a cvičení k mravnosti,
die Beichte. Z. soukromá (ušní, doušná, die
Ohrenbeichte, MP. 4.), platná, neplatná či
svatokrádežní, generalní či povšechná či do-
životná (vyznání hříchů po celý život spá-
chaných), obecná (nepovídají-li se hříchy do
podrobna), veřejná. S. N. Z. z svých hříchův
učiniti. Zlob. Ke z-di jíti. Z. česky slyšeti,
lépe: česky zpovídati. Kmp. Jíti na z., býti
na z- di. Ve Slez. Šd. Přede vše mi námi pod
z-dí vyznal. Brt. exc. Kdelen aký hřiešnik,
každý k nemu chodil na z. Dbš. Sl. pov.
I. 38. Nebude ti, milá, vina odpuštěna, čo
pojdeš na spoved do Jeruzalema. Sl. ps. 90.
Z-di veřejné udávaly se již ve 12. věku jen
pořídku. Ddk. IV. 298. Častokráte v roku
na sv. z. jíti. Si. let. III. 251. Z. přijmouti.

Výb. II. 14. Věrnú radú na z-di. Arch. I.
200. Ani vie, pravdu-li praví na z-di čili lež,
protož tieže sě, kterak jest hřešil?; Na z-di
seděti (zpovídati); A že od z-di musejí jim
dávati; (Kristus) chválí ho v z-di a v modlitbě
krátké, seiner Beichte wegen; Z. má býti
dobrovolná, brzká, zjevná, knězi, celá; Z.,
hřiechuov vyznánie před Bohem z pokory
a před knězem, když muož kněz jmien býti.
Hus I. 340., 412., II.44., 318., 342., III. 258.
Svou vinu na z-di vyznati. Št. — Z. = po-
rada, úrada, stížnosť a p. Byl jsem dnes
u advokata na z-di. U Žamb. Dbv.

Zpověda, y, m. a f., das Beichtkind;
der Büsser, die Büsserin. Šm.

Zpovědač, e, m., der Beichtvater.

Zpovědati, zastr. = zpovídati. Hus I.
203., II. 440.

Zpovědelní = zpovědní. Slov. Šd.

Zpověděti, zastr. = zpovídati. Na Slov.
posud.

Zpovědlnictví, zpovědnictví, n. = úřad,
povinnost zpovědničí, die Beichtvaterschaft,
das Amt des Beichtigers. Zastává z. na
hradě. Us. Č.

Zpovědlničí = od zpovědlníka. Pulk. 133.

Zpovědlník, a, m. = zpovědník.

Zpovědlný = zpovědní, Beicht-. Z. knihy.
Pass.

Zpovědna, y, f., der Beichtstuhl. Šm.

Zpovědní, Beicht-. Z. cedulka, Us., lístek,
Rk., Dch., zrcadlo (rejstřík hříchů k upa-
matování). D.

Zpovědnice (na Slov. spovedelnica, Ssk.),
e, f. = žena se zpovídající, das Beichtkind.
— Z. = stolice zpovědní, der Beichtstuhl.
D., Sych.

Zpovědnický, Beichtvater-. Z. úřad. Us.

Zpovědnictví, n. = zpovědlnictví.

Zpovědnicí = zpovědnický. Šm.

Zpovědník, zpovědlník, a, m. = kdo jiné
zpovídá, der Beichtvater. Pokání od z-ka
přijíti. V. Hledaj mi spovědlníčka, má mal-
ženko milá, už se mi to přibližuje poslední
hodina. Sš. P. 44. — Z. = vyznavatel, con-
fessor, ein Heiliger. Všichni světí mučenníci,
všichni světí zpovědníci. Pravn. 551. Byl
svatý zpovědník. Pass. mus. 280. O Mikuláši,
svatém zpovědlníku božiem. Pass. 36. —
Z. = kdo se zpovídá (zřídka), das Beichtkind.
Jg. Cf. Gl. 387.

Zpovědný = zpovědní. Sv. Augustin
v knihách z-dných píše (confessiones). Pass.
743.

Zpovědoměti, ěl, ění = povědomým se
státi, bekannt werden. — kde. Ten slepý
u nás v domě již zpovědoměl. Us. — čemu.
Nemohu tomu z. (porozuměti). V Kunv., Msk.

Zpovědomiti koho o čem = povědomým
učiniti, bekannt machen, berichten. Us.

Zpověsiti, il, šen, ení, zpověšeti, el, en,
ení, alles aufhängen. — co kam. Po zděch
byly zatlučeny hřebíky, na něž si zpověšeli
tovaryši své šaty. Kmk.

Zpověstnělý = pověstný, berühmt. Koll.
Zn. 72.

Zpověstněti, ěl, ění = pověstným se státi,
bekannt, berüchtigt werden. Ukazuje to,
ako veľmi zpovestnely sváry Svatopluko-
vičov. Let. Mtc. S. X. 1. 37.