Předchozí (629)  Strana:630  Další (631) |
|
|||
630
|
|||
|
|||
Zpoviď, i, f. = zpověď. Slez. Šd. Ale tam
také: zpovieď, zpověď. Šd. Jíti na zpoviď. Šd. Zpovídati, zpovídávati (zastr. zpověděti,
na Slov. posud.) = ohlásiti, ankündigen, ausrufen; vypovídati, auf-, entsagen; zpověď slyšeti, Beicht hören o. sitzen. — co: Biřic má richtářův súd zpoviedati (ohlásiti). Rkp. pr. cís. Já zpoviedám takové manstvie (= vypovídám). Ms. pr. man. — koho: zpo- vídal mne kapucín. Ros. Tě zpoviedámy, te confitemur. Ž. wit. Ambr. 260. a. Umierá. umiera, už ju spovědajú, na tebja, šohajku, na tebja čekajú. Sš. P. 306. Žalujíce na faráře a jiné kněží tohoto města, žeť ani nás ani hospodyň našich ani dietek chtie z. Arch. III. 195. — co komu. Alexandru, dietěti obak ěstnému, zpoviedajú milosť svoju. Alx. — se. Jdi před kněza, spovídaj sa, vezmi rúšku a zavij sa. Sš. P. 3. Bude stonati (žena), aby sě zpověděla, a když kněz přijde, aby s ním rozmluvila, bohdaj horšieho něco nepáchala; Hřiechu želé a zpoviedá sě; Ale ktož zpoviedaje sě opět hřeší, ten jest posměvač pokánie. Hus 1, 203., 228., II. 150. Příhoda se nezpovídá. Bž. exc. — se komu: knězi. Us. Zpoviedayu sě tobě. Ž. wit. 29. 13., 17,. 50. Já bídný hříšník z-dám se Bohu všemohoucímu . . . Us. Mž. 94. Poslali starú babu, abych sa jej spovedal. Sl. ps. 334. Pannú si se udělala, knězi se nespovídala. Sš. P. 4. A jakož mi píšeš, abych sě polepšil, že mě pán Buoh kárá: i nemám sě komu z. Arch. V. 344. Ani se má člověk obrazu z., ani jeho zač prositi; Z. se má člověk knězi, ač mu prve Bóh odpustil. Hus I. 73., II. 440. Kak brzo a komu dlužni jsú se z. Št. Kn. š. 27. — se z čeho (kde). Z. se z hříchův. Jel., Har. Nevidíš ich hriešnych duchov, jako nocou letia hluchou a jak k nebu pozerajú, z hriechov sa mu zpovedajú? C. Čt. I. 138. Jal se z. přede všemi z hříchu svého. Vrch. A z-li se z jiných zločinu hojných. Pal. Děj. V. 1. 229. Z Hříchu se z-la a z nich se vy- znala. Čes. mor. ps. 11. A u peklě pak kto sě bude z. tobě? Ž. wit. (Anth. I. 3. vyd. 8.). — se čeho (kde) komu. Užitečno jest z. se i všedních hříchů. Št. Kn. š. 237. Zpo- viedaj sě jeden druhému svých hřiechuov. Výb. 546. Chtěl se biskupovi svých hřiechuov z. Pass. 27. Z. se hřiechóv ne obrazu, ale Bohu před obrazem ; Hřiechóv se zpoviedaje neb Bohu na chválu zpievaje; Aniž viem, by kterých hřiechóv lidé viece tajili a tieže se jich z-li; Hřiechóv knězi se z. Hus I. 75., 122., 194., II. 151. (I. 429., III. 189., 296.). Pro některú potřebu móž to kněz odpustiti tomu, ježto j'sè jemu z-dal hřiecha některého ; Potřebno z. sě i vezdajších (všedních) hřie- chóv. Št. kn. š. 220., 237. Kdo zhřešil hřiechem smrtelným, hodné jest, aby ihned se jeho z dal. Ib. 236. Jeden druhému zpoviedal sě svých hřiechóv. Št. — jak. Zpoviedayu sie tobie, Hospodine, ve všem sirdci mém. Ž. wit. 137. 1. Řkúce, že to dávají těm, kteříž sě ústy zdají a v srdci skrúšenie mají; Často člověk z-dá sě knězi lživě pravě malé hřiechy a zamlčie chtě veliké. Hus II. 151., 162. — kdy. Nejméně jednou v roce nařízenému |
knězi se z. Mž. 17. Asa jednú v rok má
každý se z. Št. N. 336. Zpoviniti, il, ěn, ění, zpoviňovati, ver-
pflichten. — se komu čím. Div. z ochot. — koho k čemu: k činění díků. Koll. Zn. 250. Zpovlovna, zpovolna = pomálu, sachte,
leise, sanft. Zpovlovna. Č. Zpovolna (zvolna). Berg., Sych. Zpovolna kráčeti, Us. Tč., cestou jeti, Němc. I. 135., něco rozdělati. Ib. I. 69. Zpovolna, vz Zpovlovna.
Zpovšednělý, alltäglich, gemein. Kusy
z opery Norma a z jiných z-lých oper hrály se při této mši. Koll. III. 98. Zpovšedněti, ěl, ění, alltäglich, gemein
werden. Vz Zpovšednělý. Zpovševhně í, n., die Verallgemeinerung.
Dch. Zpovšechněti, ěl, ění, allgemein werden,
sich verallgemeinern. Mus. 1880. 532. Zpovšechniti, il, ěn, ění, zpovšechňovati,
allgemein machen, verallgemeinern. Mnozi vlastenci hledí se z. a přejíti ve slovanské. Kotík. Pyp. hist. lit. 11. — Koll. IV. 285. Zpovykanosť, i, f., die Verwöhnung. Mor.
Sd. Zpovykaný; -án, a, o, verwöhnt. Mor.
Sd., Kmk. On je už tak z. Šd. O klukovi, kterému rodiče dovolili vše, až se z něho stal dareba, říkávají, že je z-ný. Džl. Zpovykati, verwöhnen. — koho. Mor. Sd.
Zpoza, složená předložka: z + po + za,
von hinten her, heraus: s genitivem (první předložka je řídící). Na Slov. a Mor. Cf. Spoza. Skoro vychytil nôž z. pása, vyrezal si kus mäsa: Kľúče z. pása pomáličky vy- tiahol. Dbš. Sl. pov. I. 108., 120. Z. hor slunce vychází. Brt. P. 88. Když kdo za stolom sedí, říká se mu, aby vylezl z. stola; Z. buka na něho číhal; Z. stodoly naň se díval. Na Ostrav. Tč. I skriknul z. peci najmladší Adam. Er. Sl. čít. 72. Z. Javorníka slunečko vychází. Na Val. Džl. Toho som i ja videl z. zahrady z vršky; Z. buka pri- kvitol. Mt. S. 1. 54., 112. Slnce vystrieklo z. hory. Mt. S. Z. jarku, vom jenseitigen Uter des Baches. Phld. III. 476. Soběský prijde z. Bielej Hory. Zpěv. I. 14. Vychodí mesiačik z. sivých holí (holých kopců): ja čo len naň pozrem, srdce ma zabolí. Sl. ps. 282. Kým zajdeme za tu horu, z. hory do táboru? Sl. ps. Na čo si, mesiačko, z. mraku blysol, keď ma ten milý môj kolo bočkov stisol (stiskal) ? Sl. ps. Z. hor slunce vy- chází, zlá novina mě (mně) přichází. Čes. mor. ps. 261. Vychodí slunečko z. lesy. Sl. ps. Šf. II. 76. Vychodí slniečko z. lesy. Sl. spv. I.12. Mesiačik na nebi z. vrchov vstáva a moje za milou srdce povzdycháva; Nebolo mu na tom dosti, vzal mi kľúčik od ľúbosti. Vráť sa, milý, z. vody, ej, vráť mi kľúčik od slobody. Sl. spv. I. 2., 6. Noc sa už jasní a z. hája zabronely mladé zore. Sldk. 192. Aj to blato z. nechtov ti dám (o lásce přátelské — žertovně). Pořek. Zátur. — Vz.Km. III. 338. Zpozadržeti, el, ení, zpozadržovati, nach
und nach gänzlich aufhalten. — koho. Co jich přišlo přes hranici, všecky zpozadrželi. Na Ostrav. Tč. |
||
|
|||
Předchozí (629)  Strana:630  Další (631) |