711

lajte ľud a zvie o sebe, kto je on. Pr. šk.
ev. I. 62. Zvěděvše o její smrti dávali na
její statek opovědné. NB. Tč. 216. Chtěl
zvěda o Pánu, z kterého jest panství, tam
jej odeslati. BR. II. 377. b. O jeho skut-
cích zvěděl. Žvt. otc. 57. b. Chtěl jsem z.
o zvěři. BO. Chtějíce z. něco v svém zdraví.
Chč. 616. — co skrze koho. Ros. — od-
kud. Od někoho z. Ros. Zvěděv ze zaja-
tých, že . . . Skl. 321. Zvěděl z rozhovoru,
Kká. Td. 68., z vypravování milé matušky.
Kos. v Km. Z-li tajemství z něho. Kos. Ol.
I. 164. Tu pravdu móžeme od faráře z. Us.
Tč. Z-li z planety, že bude oběšen. Kld. I.
230. A ten byl to z rady zvěděl. Alx. —
co do koho. Jakž ctnosť zvieš do koho.
Šmil. 1681. I zvěděv to do sebe, jel jest.
Výb. II. 40. — co na koho. Ač co na tě
zvědie. Smil v. 1403. Když to naň zvě-
děchu. Pass. 14. stol. — na kom. Nemohli
na Řecích konečné vůle z. Troj. 429. Zvěz
to na Jeho milosti. GR. Z. co na kom.
Pass. 37., Arch. V. 272. — kde. Až činy
vaše zví ve zpěvu. Kká. Sl. j. 7. To teprv
zde v Benátkách jsem zvěděl. Koll. III.
118. Věziž, kdežť ho zviem, žeť ho vezmu
za hrdlo jako falešníka; A tu sme tepruv
z-li, že sú se s našimi nepřátely k záhubě
zemské spojili; A což v tom sjezdu jiščej-
šího zvím, toť JMti dám zvěděti. Arch. I.
179., II. 272., III. 46. A když z-li po vsech,
že se lid sbierá; Co kde zvie po městech.
Pč. 25., 37. Od něho (Pavla) budeš moci
sám na soudu o všem tom z. Sš. Sk. 264.
Na blízku zde jsem zvídala, jak ... Shakesp.
Tč. — jak. Dobře zvíš, jestliže Buoh
jeho neuchová. NB. Tč. 191. Co s jistotou
jsem o tom hochu zvěděl. Kká. Td. 286.
Ta by ráda z-la, jak on smýšlí o hudbě.
Ntr. VI. 252. A jestliže mi mého služebníka
nepropustíte, teprv opravdu zviete, coť o vás
mluviti budu. Arch. IV. 86. Pravdu s prací
z. Chč. 299. — se. Jak se kočka z-la, hned
za vrata běžela. Sš. P. 711. Jen cito a hbito,
ať sa zvíme, co je to. Brt. P. 175. — (se)
čím. A kdo pravdu vraždí, zví se zbojcem.
Sš. Bs. 194. Zrcadlem svým chladným v líci
tobě zvídá. Kká. K sl. j. 148. — kdy. Jak
kdo ženu si přivede mezi prázné kúty, te-
prve zví, že má v domě z jednej dvě po-
kuty. Slov. Tč. Ošialil ma, iba som vtedy
zvedel, keď som už bol pres lavičku. Sb.
sl. ps. I. 109. Ačkoli pocházel ze statku,
přece za mládí svého málo zvěděl o do-
statku. Kos. v Kom. 1884. 19. Či snad chtěl
prve zvěděti, čeho mu lze bude nadíti se
od Čechů? Ddk. II. 79. V neděli ráno zvě-
děl jaksi otec o tom. Koll. IV. 150. Věděti
dávám, žeť jsem já v tento minulý pátek zde
zvěděl, že již Praha ztracena jest; A jakož
mi JM. psal žádaje, abych dojel ku panu
Koldovi a zvěděl na něm na konec, stojí-li
v těch úmluvách; Zvěděv to dnes ... Arch.
III. 375., V. 272., 328. Svú smrť zvěděl třetí
den před svým skončením. Výb. II. 14. —
proč. Chtěl to proto z., aby uměl o to
s hejtmanem mluviti. Arch. II. 36. — že.
Nám postačí z., že Vratislav vyznamenání
toto obdržel. Ddk. II. 238. Zvěděl, že jest
nemocný uzdraven. BR. II. 35. a.

Zvědínek, nka, m., os. jm. Šd.

Zvědka, y, f. = zvědačka, die Späherin.
Z. (včela), die Spurbiene. D.

Zvědněný; -ěn, a, o = zvadlý, welk.
Vjuneček zelený, ješče nezvědněný. Sš. P.
376.

Zvednouti (obyčejněji zdvihnouti), dnu,
ul, ut, utí; zvěsti (zvedu, zastr.), zvedl, den,
ení; zvedati (obyčejněji: zdvíhati); zvoditi,
il, zen, ení = zdvíhnouti, heben, aufheben;
se, sich erheben, sich aufmachen, sich he-
ben, überlaufen (o mléce). — co: ruku, Troj.,
mlýn (kámen, běhoun; běhoun se spodku
odvaliti, aby se kámen mohl křesati). Vys.
Opak: složiti. Sotva nohu zvodí (zvedá).
Lom. Zvednouti hlavu, Us., meč. Tč. Zvedl
zraky. Vrch. Pomluva zvedá svou hadí
hlavu. Dch. Každá travička jakoby zvedala
skleněnou hlavinku, jižto tížila rosa. Tč.
Ten to zved (připravil, zamazal a p)! Us.
Rgl. Také hospodář má zvěsti svój dom,
ženu i čeleď. Št. N. 56. 34. Múdrosť at mě
zvede a ostřiehá mne. Ib. 255. 23. — se.
Vítr se zvedá. Kká. K sl. j. 36. Duše se
zvedá. Šml. I. 16. Prs se zvedá. Hlk. Led
se zvedl; Zvedni se (k odchodu, aby po-
stoupil místa a p.)!; Zved se a šel. Us.
Dch. Stateční Pařížané se zvedše ku bo-
jovným se navrátili Frankům. Shakesp. Tč.
-- co kam: ruku k ústům. Hlas. Zvedati
nohu na zad, den Fuss rückwärts heben,
ku předu. Čsk. Růži dlaň ke rtu zvedá.
Čch. Dg. Král skočí na svého bystráka,
zvedne se do povětří a v okamžení tě do-
stihne; Čert zvedl se s ním do povětří.
Němc. I. 25., 244. (Tatry) temena sivá v ne-
bes klenbu zvedly. Hdk. C. 14. Kdo je na
královský stolec zase zvedne? Hdk. C. 52.
Zvedati někoho k sobě, na komoně. Kká.
K sl. j. 19., 50. Slunce, jež teď nádherně
nad hor se zvedá tichou velebu. Vrch.
Myth. 219. Zvedati zrak k něčemu. Vrch.
K nám své oko zvedni. Hdk. Z. koho nač,
anspornen. Bart. II. 14. Že se zvedl na mé
zboží, na hřivnu platu v mém držení; Že
mi se byl zvedl na mé vlastní dědictví;
Zved se na mne; Jan Černý se naň zvedl
a praví, že . . . Půh. I. 180., 228., 355., II.
72. K nebeským se věcem zvodí (luňák).
Rad. zv. Kámen na stůl rukou z. — co
jak. Nohy po stupních z. Lom. Z. hmoty
po ploše nakloněné. Mj. 85. Hlavu s pý-
chou zvedna. Br. Prach v kotoučích se
zvedal. Vrch. Plaše hlavu zvedá. Osv. VI.
596. Vzduch zvedá rtuť 76 cm. a vodu 10 '/₃ m.
vysoko. Mj. 130. An se tábor chvatně zvedá
v jeden rej. Kká. K sl. j. 174 Vysoko mlat
zvednul. Vrch. — co proč. Leností sotva
nohy zvedá. Us. Z. pravici k žehnání. Us.
Pdl. Že mi se zvedl na mé zboží za úmlu-
vami. Půh. II. 392. Ľúbo by se zvedly
cesty mé k ostříhánie spravedlnosti. Gloss.
13. stol. Mus. 1879. 532. — co, se odkud
(čím). Kámen z rybníka strojem z. Z. se
s pohovky, Km. IX. 431., s lože. Vrch.
Z padlých reků těl jste hradbu zvedli nám.
Kká. K sl. j. 5. Mha v kotoučích se z hlu-
bin zvedá. Osv. VI. 461. Odtud se brzo
zvednu (zde dlouho nezůstanu). Dch. — co
čím: kámen, běhoun sochorem. Vys. —



	711

	lajte ľud a zvie o sebe, kto je on. Pr. šk. ev. I. 62. Zvěděvše o její smrti dávali na její statek opovědné. NB. Tč. 216. Chtěl zvěda o Pánu, z kterého jest panství, tam jej odeslati. BR. II. 377. b. O jeho skut- cích zvěděl. Žvt. otc. 57. b. Chtěl jsem z. o zvěři. BO. Chtějíce z. něco v svém zdraví. Chč. 616. — co skrze koho. Ros. — od- kud. Od někoho z. Ros. Zvěděv ze zaja- tých, že . . . Skl. 321. Zvěděl z rozhovoru, Kká. Td. 68., z vypravování milé matušky. Kos. v Km. Z-li tajemství z něho. Kos. Ol. I. 164. Tu pravdu móžeme od faráře z. Us. Tč. Z-li z planety, že bude oběšen. Kld. I. 230. A ten byl to z rady zvěděl. Alx. — co do koho. Jakž ctnosť zvieš do koho. Šmil. 1681. I zvěděv to do sebe, jel jest. Výb. II. 40. — co na koho. Ač co na tě zvědie. Smil v. 1403. Když to naň zvě- děchu. Pass. 14. stol. — na kom. Nemohli na Řecích konečné vůle z. Troj. 429. Zvěz to na Jeho milosti. GR. Z. co na kom. Pass. 37., Arch. V. 272. — kde. Až činy vaše zví ve zpěvu. Kká. Sl. j. 7. To teprv zde v Benátkách jsem zvěděl. Koll. III. 118. Věziž, kdežť ho zviem, žeť ho vezmu za hrdlo jako falešníka; A tu sme tepruv z-li, že sú se s našimi nepřátely k záhubě zemské spojili; A což v tom sjezdu jiščej- šího zvím, toť JMti dám zvěděti. Arch. I. 179., II. 272., III. 46. A když z-li po vsech, že se lid sbierá; Co kde zvie po městech. Pč. 25., 37. Od něho (Pavla) budeš moci sám na soudu o všem tom z. Sš. Sk. 264. Na blízku zde jsem zvídala, jak ... Shakesp. Tč. — jak. Dobře zvíš, jestliže Buoh jeho neuchová. NB. Tč. 191. Co s jistotou jsem o tom hochu zvěděl. Kká. Td. 286. Ta by ráda z-la, jak on smýšlí o hudbě. Ntr. VI. 252. A jestliže mi mého služebníka nepropustíte, teprv opravdu zviete, coť o vás mluviti budu. Arch. IV. 86. Pravdu s prací z. Chč. 299. — se. Jak se kočka z-la, hned za vrata běžela. Sš. P. 711. Jen cito a hbito, ať sa zvíme, co je to. Brt. P. 175. — (se) čím. A kdo pravdu vraždí, zví se zbojcem. Sš. Bs. 194. Zrcadlem svým chladným v líci tobě zvídá. Kká. K sl. j. 148. — kdy. Jak kdo ženu si přivede mezi prázné kúty, te- prve zví, že má v domě z jednej dvě po- kuty. Slov. Tč. Ošialil ma, iba som vtedy zvedel, keď som už bol pres lavičku. Sb. sl. ps. I. 109. Ačkoli pocházel ze statku, přece za mládí svého málo zvěděl o do- statku. Kos. v Kom. 1884. 19. Či snad chtěl prve zvěděti, čeho mu lze bude nadíti se od Čechů? Ddk. II. 79. V neděli ráno zvě- děl jaksi otec o tom. Koll. IV. 150. Věděti dávám, žeť jsem já v tento minulý pátek zde zvěděl, že již Praha ztracena jest; A jakož mi JM. psal žádaje, abych dojel ku panu Koldovi a zvěděl na něm na konec, stojí-li v těch úmluvách; Zvěděv to dnes ... Arch. III. 375., V. 272., 328. Svú smrť zvěděl třetí den před svým skončením. Výb. II. 14. — proč. Chtěl to proto z., aby uměl o to s hejtmanem mluviti. Arch. II. 36. — že. Nám postačí z., že Vratislav vyznamenání toto obdržel. Ddk. II. 238. Zvěděl, že jest nemocný uzdraven. BR. II. 35. a.	Zvědínek, nka, m., os. jm. Šd. Zvědka, y, f. = zvědačka, die Späherin. Z. (včela), die Spurbiene. D. Zvědněný; -ěn, a, o = zvadlý, welk. Vjuneček zelený, ješče nezvědněný. Sš. P. 376. Zvednouti (obyčejněji zdvihnouti), dnu, ul, ut, utí; zvěsti (zvedu, zastr.), zvedl, den, ení; zvedati (obyčejněji: zdvíhati); zvoditi, il, zen, ení = zdvíhnouti, heben, aufheben; se, sich erheben, sich aufmachen, sich he- ben, überlaufen (o mléce). — co: ruku, Troj., mlýn (kámen, běhoun; běhoun se spodku odvaliti, aby se kámen mohl křesati). Vys. Opak: složiti. Sotva nohu zvodí (zvedá). Lom. Zvednouti hlavu, Us., meč. Tč. Zvedl zraky. Vrch. Pomluva zvedá svou hadí hlavu. Dch. Každá travička jakoby zvedala skleněnou hlavinku, jižto tížila rosa. Tč. Ten to zved (připravil, zamazal a p)! Us. Rgl. Také hospodář má zvěsti svój dom, ženu i čeleď. Št. N. 56. 34. Múdrosť at mě zvede a ostřiehá mne. Ib. 255. 23. — se. Vítr se zvedá. Kká. K sl. j. 36. Duše se zvedá. Šml. I. 16. Prs se zvedá. Hlk. Led se zvedl; Zvedni se (k odchodu, aby po- stoupil místa a p.)!; Zved se a šel. Us. Dch. Stateční Pařížané se zvedše ku bo- jovným se navrátili Frankům. Shakesp. Tč. -- co kam: ruku k ústům. Hlas. Zvedati nohu na zad, den Fuss rückwärts heben, ku předu. Čsk. Růži dlaň ke rtu zvedá. Čch. Dg. Král skočí na svého bystráka, zvedne se do povětří a v okamžení tě do- stihne; Čert zvedl se s ním do povětří. Němc. I. 25., 244. (Tatry) temena sivá v ne- bes klenbu zvedly. Hdk. C. 14. Kdo je na královský stolec zase zvedne? Hdk. C. 52. Zvedati někoho k sobě, na komoně. Kká. K sl. j. 19., 50. Slunce, jež teď nádherně nad hor se zvedá tichou velebu. Vrch. Myth. 219. Zvedati zrak k něčemu. Vrch. K nám své oko zvedni. Hdk. Z. koho nač, anspornen. Bart. II. 14. Že se zvedl na mé zboží, na hřivnu platu v mém držení; Že mi se byl zvedl na mé vlastní dědictví; Zved se na mne; Jan Černý se naň zvedl a praví, že . . . Půh. I. 180., 228., 355., II. 72. K nebeským se věcem zvodí (luňák). Rad. zv. Kámen na stůl rukou z. — co jak. Nohy po stupních z. Lom. Z. hmoty po ploše nakloněné. Mj. 85. Hlavu s pý- chou zvedna. Br. Prach v kotoučích se zvedal. Vrch. Plaše hlavu zvedá. Osv. VI. 596. Vzduch zvedá rtuť 76 cm. a vodu 10 '/₃ m. vysoko. Mj. 130. An se tábor chvatně zvedá v jeden rej. Kká. K sl. j. 174 Vysoko mlat zvednul. Vrch. — co proč. Leností sotva nohy zvedá. Us. Z. pravici k žehnání. Us. Pdl. Že mi se zvedl na mé zboží za úmlu- vami. Půh. II. 392. Ľúbo by se zvedly cesty mé k ostříhánie spravedlnosti. Gloss. 13. stol. Mus. 1879. 532. — co, se odkud (čím). Kámen z rybníka strojem z. Z. se s pohovky, Km. IX. 431., s lože. Vrch. Z padlých reků těl jste hradbu zvedli nám. Kká. K sl. j. 5. Mha v kotoučích se z hlu- bin zvedá. Osv. VI. 461. Odtud se brzo zvednu (zde dlouho nezůstanu). Dch. — co čím: kámen, běhoun sochorem. Vys. —