Předchozí (737)  Strana:738  Další (739) |
|
|||
738
|
|||
|
|||
Hš. Sl. 175. Všetci sa zahľadeli v tú stranu,
kade skákal a on zvrtnul koňa a hybaj druhou stranou uletel im ako vták. Mt. S. I. 54. — co, se komu. Zvrtni (zkaz) Němcům retirádu. Kká. Td. 200. Upadl sem, nebo se mně zvrtla noha. Us. Šd. Zvrtly se mu ruce. Vrat. — čím. Len raz zvrtol medeným kyjom a vojáci ležali mrtví na hŕbe. Dbš. Sl. pov. I. 545. Koněm z. (koně otočiti). Č. Čt. 1. 243. Martin valaškou zvrtne dvarazy, jednó jednomu padne na väzy, druhé dru- hému obuch vyrazí, ten v tráve jazyk zlostný vyplazí. Sldk. 38. — (se) kam. Avšak Mansfeld zvrtol sa k Brodu a Trenčínu. Sl. let. III. 137. Naši gondolníci ihned do ve- likého kanalu zvrtli. Koll. III. 111. — kde. On ešte u dvier zvrtnul hor ku chóru; ona ale zrovna stred chrámom stúpa vpred a vpred. Phld. IV. 27. — se jak. Zvrtne sa na päte. Zbr. Hry. 44. — se. Jen se zvrtla (otočila) a už byla s prací hotova. Us. Tč. Zvrtnul sa (obrátil se) a pošiel preč. Zbr. Báj. 19. Zvrtlo sa šťastie. Lipa II. 350. Oprskni že nás tou vodou! Ona sa hneď zvrtla a trirazy zahodila tej vody na nich; Ale se tu inakšie zvrtlo (jinak dopadlo); Ale tu zvrtlo sa koleso. Dbš. Sl. pov. I. 85., 307., III. 63. — se odkud: s lavice (spadnouti). Na Slov. Bern. Jak se zvrtnou ze sednice (jak z ní nohy vytáhnou). U Sol- nice. Frch. — kdy. Za krátký čas se všecko zase jinak zvrtne. Nrd. Bld. 19. — se s kým. Ako to ale počul mladý rytýr, zvrtnul sa s tátošom a ťal jeho vojákov jednoho po druhom. Dbš. Sl. pov. I. 295. Zvrtohlavěti, ěl, ění, schwindelig, dre-
hend werden. Ovce zvrtohlavěla. Ros. Tys z-věl = jsi paličák. Dvors. — čím: duchem závratu. Sych. Zvrtohlaviti, il, en, ení; zvrtohlavovati,
drehend, drehköpfig, schwindelig machen. — koho. Zvrtohlavovati, vz Zvrtohlaviti.
Zvrub, vz Vrub.
Zvrubiti, il, en, ení = zvrub obrátiti,
umkehren. Zvrzati, knarren. Slov. Cf. Vrzati. —
jak. Šla. Krátke mrklo okamženie; zvrzaly po dva razy vrátka i prišla v náhlivosti zpät. Phld. V. 63. Zvŕzgati = zvrzati. Kľúčka zaklepala,
zvŕzgaly čepy. Slov. Sldk. 96. Zvrždžati = zvŕzgati. A mamka vo dve-
rách svitne. Zvrždžaly čepy, kľúčka zaklepla. Sldk. 161. Zvržení, n. = zvrhnutí.
Zvrženina, y, f. = zmetek, eine Missge-
burt. Slov. Plk. Zvržený = svržený. — Z. = zoraný, ge-
ackert. Země, kteráž zuoraná nebo z-ná na tom mieste nalezá se. Arch. IV. 261. Zvržiti = zvrhnouti.
Zvržný = svržný, umwerfbar. Puch.
Zvržovati, vz Zvrhnouti.
Zvstekliti se = vztéci se, wüthig, wüthend
werden. Tabl. lid. Zvšadial = odevšad, von allen Seiten.
Slov. Noc v. tieni, cloní a leják sporou slzou doň sa roní; A z. nový s ním sa stretá svet. Phld. III. 140., IV. 11. |
Zvšedněti, zevšedněti, ěl, ění, alltäglich,
gemein werden. Již ta věc zvšedněla. Ros. Aby písmo sv. vůbec nezvšednělo a v po- vršení bráno nebylo. Ddk. II. 284. Zvšeobecnělý, allgemein geworden. Z.
vzdělanosť. Osv. I. 132. Zvšeobecnění, n., die Verallgemeinerung.
Bdl., Osv. I. 289. Zvšeobecněti, ěl, ění, allgemein werden.
Sbn. Zvšeobecniti, il, ěn, ění, zvšeobecňovati,
allgemein machen, verallgemeinern. Us. Zvu, vz Zváti.
Zvučání, n. = zvučení. Slov. Bern.
Zvučati, vz Zvučeti. Slov. Bern.
Zvučba, y, f. = zvučení, das Klingen,
der Klang. Jg. — Z. = hudba, harmonie, symfonie. Vzněte srdce zvučby, sonent cordis symphoniae. Hmn. 1418. Zvučení, n., das Klingen, Schallen, Brau-
sen, der Klang, das Getöne. Z. moře, V., trub. Jel. Zvučeti, el, ení; zvučívati = hučeti, hlu-
četi, hellen, schallen, tönen, klingen. Vz Listy filolog. 1884. 468. (Gb.). — abs. Zvučí naříkání, zvon. Jel. Zvučte nížiny země. Kom. Nepřietelé z-li. Ź. wit. 82. 3. Moře zvučí. D., Koll. IV. 126. Zvučí moře t. j. lid tohoto světa, jenž se moři přirovnává. Hus II. 10. Varhany zvučí. Us. Šd. Slyš, jak ten lijavec hučí, jak vítr píská, hrom zvučí. Pís. slez. Zvučaly sú vody. Ž. klem. 45. 4. Hlas archanděla z. bude. BR. II. 112. a. Plný soudek nezvučí. Bž., Sb uč. Kde stříbrné zvučí, tam mudrci mlčí. Bž. exc. — kam: v trouby. Par. Zvučte, hrany, na
vše strany, umřelo mé potěšení. Sš. P. 187. — čím: řetězi (= řinčeti). Zlob. Písní zvučí
háj. Kká. K. sl. j. 133. Ó po nich srdce ne- zvučí mi tesknotou. Ib. 227. Duše má jen zvučí stonem žele. Čch. Mch. 65. Jich (ptáků) skřekem obzor zvučel. Vrch. — (komu) kde. Posud mi hrana v uších zvučí. Sych. Slavske slovo zvučí na severe, mená dáva polarnému svetu. Vlčkova Lit. 248. — odkud jak. Slyš, jak to zvučí z lesů, z vod! Osv. VI. 463. Co drobným popěvkem z nitra těch housliček zvučí. Hdk. Což to z hloubi pra- mene klokotavým pláčem zvučí? Kká. v Osv. V. 33. Hlas nikne, zvučí poznova. Kyt. 1876. 90. Ohlas předlouho zvučí. Koll. IV. 17. Zlato vitých trub zvukem zvučí. Č. Neveliký cvrček, ale silně zvučí. Brt., Bž. — jak k čemu. Trubek ostrý vřesk jako povelem by zvučel k půtce. Kká. K sl. j. 175. — kudy. Podnes o tom pověsť hlasná po vší zemi zvučí. Let. 20. Jizbou zvučel šepot. Mkr. — kdy. O Kristovu příchodu den po dni hlas zvučí. BR. II. 112. b. Zvučíce, e, f., die Tonkunst. Mat. Beneš.
Toto slovo neujalo se. Zvučidlo, a, n , die Resonanzfeder. Šp.
Stojan z-dla, der Resonanztkloben. Šp. Zvučitě, tönend, schallend, y zvučitěji
zní. Bl. Zvučiti = pěti, singen. — co: pieseň.
St. skl. Zvučte jej (jeho chválu). Ráj. Je- zero zvučilo temně tajný bol. Mcha. Ne- umlkniž hlas ve zpěvích, ať pějí a chvály |
||
|
|||
Předchozí (737)  Strana:738  Další (739) |