738

Hš. Sl. 175. Všetci sa zahľadeli v tú stranu,
kade skákal a on zvrtnul koňa a hybaj
druhou stranou uletel im ako vták. Mt. S.
I. 54. — co, se komu. Zvrtni (zkaz) Němcům
retirádu. Kká. Td. 200. Upadl sem, nebo se
mně zvrtla noha. Us. Šd. Zvrtly se mu ruce.
Vrat. — čím. Len raz zvrtol medeným
kyjom a vojáci ležali mrtví na hŕbe. Dbš.
Sl. pov. I. 545. Koněm z. (koně otočiti). Č.
Čt. 1. 243. Martin valaškou zvrtne dvarazy,
jednó jednomu padne na väzy, druhé dru-
hému obuch vyrazí, ten v tráve jazyk zlostný
vyplazí. Sldk. 38. — (se) kam. Avšak
Mansfeld zvrtol sa k Brodu a Trenčínu. Sl.
let. III. 137. Naši gondolníci ihned do ve-
likého kanalu zvrtli. Koll. III. 111. — kde.
On ešte u dvier zvrtnul hor ku chóru; ona
ale zrovna stred chrámom stúpa vpred a
vpred. Phld. IV. 27. — se jak. Zvrtne sa
na päte. Zbr. Hry. 44. — se. Jen se zvrtla
(otočila) a už byla s prací hotova. Us. Tč.
Zvrtnul sa (obrátil se) a pošiel preč. Zbr.
Báj. 19. Zvrtlo sa šťastie. Lipa II. 350.
Oprskni že nás tou vodou! Ona sa hneď
zvrtla a trirazy zahodila tej vody na nich;
Ale se tu inakšie zvrtlo (jinak dopadlo);
Ale tu zvrtlo sa koleso. Dbš. Sl. pov. I.
85., 307., III. 63. — se odkud: s lavice
(spadnouti). Na Slov. Bern. Jak se zvrtnou
ze sednice (jak z ní nohy vytáhnou). U Sol-
nice. Frch. — kdy. Za krátký čas se všecko
zase jinak zvrtne. Nrd. Bld. 19. — se s kým.
Ako to ale počul mladý rytýr, zvrtnul sa
s tátošom a ťal jeho vojákov jednoho po
druhom. Dbš. Sl. pov. I. 295.

Zvrtohlavěti, ěl, ění, schwindelig, dre-
hend werden. Ovce zvrtohlavěla. Ros. Tys
z-věl = jsi paličák. Dvors. — čím: duchem
závratu. Sych.

Zvrtohlaviti, il, en, ení; zvrtohlavovati,
drehend, drehköpfig, schwindelig machen. —
koho.

Zvrtohlavovati, vz Zvrtohlaviti.

Zvrub, vz Vrub.

Zvrubiti, il, en, ení = zvrub obrátiti,
umkehren.

Zvrzati, knarren. Slov. Cf. Vrzati. —
jak. Šla. Krátke mrklo okamženie; zvrzaly
po dva razy vrátka i prišla v náhlivosti
zpät. Phld. V. 63.

Zvŕzgati = zvrzati. Kľúčka zaklepala,
zvŕzgaly čepy. Slov. Sldk. 96.

Zvrždžati = zvŕzgati. A mamka vo dve-
rách svitne. Zvrždžaly čepy, kľúčka zaklepla.
Sldk. 161.

Zvržení, n. = zvrhnutí.

Zvrženina, y, f. = zmetek, eine Missge-
burt. Slov. Plk.

Zvržený = svržený. — Z. = zoraný, ge-
ackert. Země, kteráž zuoraná nebo z-ná na
tom mieste nalezá se. Arch. IV. 261.

Zvržiti = zvrhnouti.

Zvržný = svržný, umwerfbar. Puch.

Zvržovati, vz Zvrhnouti.

Zvstekliti se = vztéci se, wüthig, wüthend
werden. Tabl. lid.

Zvšadial = odevšad, von allen Seiten.
Slov. Noc v. tieni, cloní a leják sporou
slzou doň sa roní; A z. nový s ním sa stretá
svet. Phld. III. 140., IV. 11.

Zvšedněti, zevšedněti, ěl, ění, alltäglich,
gemein werden. Již ta věc zvšedněla. Ros.
Aby písmo sv. vůbec nezvšednělo a v po-
vršení bráno nebylo. Ddk. II. 284.

Zvšeobecnělý, allgemein geworden. Z.
vzdělanosť. Osv. I. 132.

Zvšeobecnění, n., die Verallgemeinerung.
Bdl., Osv. I. 289.

Zvšeobecněti, ěl, ění, allgemein werden.
Sbn.

Zvšeobecniti, il, ěn, ění, zvšeobecňovati,
allgemein machen, verallgemeinern. Us.

Zvu, vz Zváti.

Zvučání, n. = zvučení. Slov. Bern.

Zvučati, vz Zvučeti. Slov. Bern.

Zvučba, y, f. = zvučení, das Klingen,
der Klang. Jg. — Z. = hudba, harmonie,
symfonie. Vzněte srdce zvučby, sonent cordis
symphoniae. Hmn. 1418.

Zvučení, n., das Klingen, Schallen, Brau-
sen, der Klang, das Getöne. Z. moře, V.,
trub. Jel.

Zvučeti, el, ení; zvučívati = hučeti, hlu-
četi, hellen, schallen, tönen, klingen. Vz
Listy filolog. 1884. 468. (Gb.). — abs. Zvučí
naříkání, zvon. Jel. Zvučte nížiny země.
Kom. Nepřietelé z-li. Ź. wit. 82. 3. Moře
zvučí. D., Koll. IV. 126. Zvučí moře t. j.
lid tohoto světa, jenž se moři přirovnává.
Hus II. 10. Varhany zvučí. Us. Šd. Slyš,
jak ten lijavec hučí, jak vítr píská, hrom
zvučí. Pís. slez. Zvučaly sú vody. Ž. klem.
45. 4. Hlas archanděla z. bude. BR. II. 112.
a. Plný soudek nezvučí. Bž., Sb uč. Kde
stříbrné zvučí, tam mudrci mlčí. Bž. exc.

— kam: v trouby. Par. Zvučte, hrany, na
vše strany, umřelo mé potěšení. Sš. P. 187.

— čím: řetězi (= řinčeti). Zlob. Písní zvučí
háj. Kká. K. sl. j. 133. Ó po nich srdce ne-
zvučí mi tesknotou. Ib. 227. Duše má jen
zvučí stonem žele. Čch. Mch. 65. Jich (ptáků)
skřekem obzor zvučel. Vrch. — (komu)
kde. Posud mi hrana v uších zvučí. Sych.
Slavske slovo zvučí na severe, mená dáva
polarnému svetu. Vlčkova Lit. 248. — odkud
jak. Slyš, jak to zvučí z lesů, z vod! Osv.
VI. 463. Co drobným popěvkem z nitra těch
housliček zvučí. Hdk. Což to z hloubi pra-
mene klokotavým pláčem zvučí? Kká. v Osv.
V. 33. Hlas nikne, zvučí poznova. Kyt. 1876.
90. Ohlas předlouho zvučí. Koll. IV. 17.
Zlato vitých trub zvukem zvučí. Č. Neveliký
cvrček, ale silně zvučí. Brt., Bž. — jak
k čemu. Trubek ostrý vřesk jako povelem
by zvučel k půtce. Kká. K sl. j. 175. —
kudy. Podnes o tom pověsť hlasná po vší
zemi zvučí. Let. 20. Jizbou zvučel šepot.
Mkr. — kdy. O Kristovu příchodu den po
dni hlas zvučí. BR. II. 112. b.

Zvučíce, e, f., die Tonkunst. Mat. Beneš.
Toto slovo neujalo se.

Zvučidlo, a, n , die Resonanzfeder. Šp.
Stojan z-dla, der Resonanztkloben. Šp.

Zvučitě, tönend, schallend, y zvučitěji
zní. Bl.

Zvučiti = pěti, singen. — co: pieseň.
St. skl. Zvučte jej (jeho chválu). Ráj. Je-
zero zvučilo temně tajný bol. Mcha. Ne-
umlkniž hlas ve zpěvích, ať pějí a chvály