786

Žďamchy. Šplíchy, žďamchy šup na plot
(o špatných pradlenách. Cf. Žďamchna).
U Zbirova. Lg.

Ždan, a, m., os. jm. Pal. Rdh I. 128.

Žďaň, ě, f., samota u Mníška. PL.

Žďanek, nka, m., samota u Sobotky.
PL.

Ždání, n. = žádosť, touha. Čch. Petrkl.
29. Dle přání a ž. Rgl.

Ždanice, dle Budějovice, Ždanitz, ves
u Vilimova, u Kouřimi, n Bohdanče, u By-
střice v Brněnsku (vz Zdanice); Ž. nová,
Neu-Ždanitz, osada u Bohdanče. PL. Vz Tk.
IV. 245., Blk. Kfsk. 1111., Sdl. Hrad. I.
259., II. 282., III. 192., S. N.

Ždánice, dle Budějovice, Steinitz, mě-
stečko u Kyjova. PL. Šd., Tč., Vck.

Ždáník, a, m., os. jm. Šd.

Ždanov, a, m., něm. Tannawa, ves v Do-
mažlicku u Klenče; něm. Zosum, ves u Kašper.
Hor. Vz S. N., Blk. Kfsk. 49., 1056.

Ždansko, a, n. = okolí ždánické. Mor.
Šd.

Ždánský. Ž. panství. Cf. Ždánice. Mor.
Šd., Mtc. 1882. 163.

Ždaný (vz Ždáti), erwartet. K takovýmto
snažným prosbám nakloněn jsa se vší pod-
daností, kterouž jsem na něm i s dědici
svými ždanou měl, jej svobodna činím.
Faukn. 113. Ždaný abbé nepřicházel. Šml.

Žďár, u, žďárek, rku, m., ist herzuleiten
von žár, cauma, der Brand, wobei das d
epenthetisch ist wie ždímati statt žímati.
Die Rodung der Wälder fand in ältester
Zeit sowie noch heute in Amerika, durch
Anzünden derselben statt. Da in solchen
Rodungen respektive ausgebrannten Wäldern
Ortschaften angelegt wurden, erklärt es sich,
warum in Böhmen u. Mähren eine erkle-
ckliche Anzahl von Orten den Namen Žár
und Ždár, Žďárná, Žďárek, Žárovna usw.
führt (in B. 36., in M. 5.). Von diesem Ver-
brennen der Wälder zu Kolonisationszwecken
und von dem Umstande, dass die Wälder
Brennmaterial enthalten, stammt mch per
synecdochen die Bedeutung des Wortes žďár
als Holz, sowie die Erscheinung, dass Wälder
mit dem Namen Žďár belegt wurden. Žďáry
die grossen Wälder bei Chudenitz, Ždárské
hory bei Elbeteinitz. Daraus erhellt auch,
warum die Stadt Žďár im Zipserlande im
Deutschen Morgenröthe genannt wird, da
žár (žďár) nicht blos den Brand, sondern
auch die Flamme, die röthliche Farbe des
Feuers bezeichnet. Gl. 390. Žďár od z-žár,
der Abbrand, Brand, abgebrannte Waldstätte,
das Neuland. Vz více v Archiv für slav.
Philologie 1879. 76., 1882. 127. (Gb.) Cf.
Žár. Žďár jest jméno několika míst českých
a původ jeho vykládám si ze z-žár, kde
-žár totéž znamená co v původní složenině
po-žár a z- jest předložka buď z buď s. Co
do významu jest tedy zžár asi tolik jako
výpal. Aby pak výklad jména místního
Žďár z obecného zžár byl učiněn pravdě-
podobným, jest zapotřebí ukázati pravdě-
podobnosť a) se stránky hláskové, b) se

stránky významové. a) Se stránky hláskové
dlužno ukázati, že všecky známé obměny
jména místního Žďár dobře se srovnávají
s původním zžár. Takové známé obměny
jsou následující. 1. V jedné listině staré
(z r. 1252., v Er. Reg.) čteme Zschar, a to
je = samo zžar. 2. U Protivína je vesnice
Zďár, ale lid tamější jmenuje ji Žár. Také
Palacký uvádí Žár (Mus. 1834.418. Vz Žár.).
Forma Žár vysvětluje se ze zžár známými
proměnami hlásek: buď se tu z prostě za-
nedbalo (odsulo), buď se vyslovovalo žž
místo zž. 3. V něm. transformaci jmenují
se naše Žďáry, Saar, Saara a p. Hláska s
bývá ve starých jménech českoněmeckých
často za české ž: Saar — Žatec, Seelau —
Želivo, Seltsch — Želeč, Serowitz — Žirov-
nice. Svědčí tedy něm. Saar pro starší české
Žár a toto dle 2. pro etymologické zžár.
4. V téže krajině u Protivína, o níž byla
prve řeč, mluví se dojžáru, zejžáru a vejžáře
(místo: do Žďáru atd.). Také tyto tvary
shodují se s etymologií z-žár, ano přímo
k ní ukazují a jí žádají. Jest totiž hlasko-
slovné pravidlo, podlé kterého, když dvě
sykavky se setkají, prvá se měnívá v j.
Na př. póžčiti (m. požičiti = ku požitku
dáti) proměnilo se v pójčiti novočes. půjčiti;
zažhu partc. zažžen a strčes. také zajžen;
kompar. strč. starší i slajší, mlazší i mlajší;
m. přes-zimu říká se doudlebsky přejzimu,
místo božský říkají v Podkrkonoší bojský
a podobně na Mor. matijce m. matičce . . .
Tato zvláštnosť jest pravidlem také v oné
krajině u Protivína a mluví se také tam
přejzimu atd. Když pak se tam také slyší
dojžáru, zejžáru a vejžáře, tedy je to za-
jisté m. do-zžáru atd. a je nepopíratelné
svědectví pro etymologie z-žár. 5. Nejčastější
a spisovná forma tohoto jména má žd místo
etymologického zž, žďár m. zžár. Také to
dobře se srovnává. V češtině a i jinde ve
slovanštině mění se totiž zž v žď; na př.
jako noha — podnoží, tak utvořeno také
rozha — rozží, ale rozží proměnilo se dále
v roždí. (Vz tam více příkladů). Takovým
způsobem proměnilo se také etymologické
zžár u pozdější Ždár. — b) Se stránky vý-
znamové dlužno se přesvědčiti, je-li pravdě
podobno, aby appellativní význam zžáru
vzal na sebe úkol jména vlastního místního
a nepamatuje-li se onen význam appellativní
ještě také ve jméně vlastním. Také s této
stránky mohu etymologii zžár potvrditi.
1. Letopisec kláštera žďárského mluví také
o jméně Žďár (Sar) a praví, že jest to jméno
slovanské a že znamená plantatio recens
(Font. rer. boh. 2. 531.). Překladu tomu
rozuměti je zajisté tak, jako pasece. Paseka
je vlastně les posekaný; když pak na místě
lesa posekaného zdvihne se porostlina nová,
zůstává staré jméno také jí a pasekou jme-
nuje se mladý les. Podělání lesa je práce
nesnadná a není-li škoda dříví, snáze se
vykoná pomocí ohně. Taková praxe drží
se dosud; na př. ve Skandinavii a v Americe,
kde je dříví hojnosť, vypalují celé kusy
lesův, aby získali půdu pro louky a pole a
na bavorské straně Šumavy hospodáři po-
dnes vypalují pařezy a kořeny a tím jednak