789

Ždurknouti, vz Ždurkati.
Ždúrnouti, vz Ždúrati.

Ždurýcnouti = žduchnouti. Na mor. Val.
Vck

Ždušiti = žduchati. Mor. Brt. D. 303.

Ždycky = vždycky. Us. Šd., Tč.

1. Že, ž, příklonná částka. Omezuje
pojem slova místněji a přisvojuje se 1. k im-
perativu, když vůli mocněji vynášíme = přece,
ihned, aspoň. Pohleďmež již do sebe sami
Kom. Táhne zhoubce na tebe, ostříhejž
pevnosti své. Br. Křičtež již! Nemilč že,
ne sileas. Ž. wit. 34. 22. Jdiž, viztež, bdětež.
Dejž to pán Bůh. Keď ste dali kúpel, daj-
teže aj dieťa. Pořek. Zátur. Ach jaj Bože,
požehnajže, jedno berže, druhuo dajže; Hora,
hora, znižiže sa, moja milá, zblížiže sa. Koll.
Zp. I. 281., 290. Darujže mi plátna. Na
Slov. Ht. Spasiž ny. Povězže mi, ženo věrná,
jak si to sobě zpívala; Povězže že mi,
služko věrná. Sš. P. 132. O vylezže, sv.
Petře, na horu a poslúchaj tych panenek
koledu. Sš. S. 748. Máti, zebehni že ty do
tej komory, veď vieš po čo. Dbš. Sl. pov.
VIII. 3. Povedz že mu, že sa ja dobre mám.
Sb. sl. ps. II. 1. 34. Diovča, diovča, bude
mráz, bozkaj že ma jeden raz. Otvor že mi,
otvor, okenečko, oblok; Pozri že na moju
bielú tvár; Lubme že sa, lubme, ak sme sa
lúbili; Rozmarin zelený, neuvadni že mi.
Koll. Zp. I. 25., 26, 35., 72., 136. — 2.
K tázacím náměstkám a příslovkám. Což
činíš? Ros. Kdo že to řekl? Us. Kdož to
jde k nám? Us. Po čemž to poznám? Br.
A jací že to darové ? Kom. Kdeže si mi
tak dlho? Us. Dokud že? Ž wit. (Anth.
Jir. I. 3. vyd. 8.). Kdeže je muoj milý,
kdeže mi je teraz? Koll. Zp. I. 33. Ktože
móže z toho bráti? Výb. I. 131. A kdeže
co toho činil? Br. Kam že se poděly moje
mladé časy? Koll. Zp. I. 69. — Ku vztaž-
ným a jiným slovům: jenž, kterýž, což,
kdož, pročež, protož, když, jakýž — takýž,
takliž, jestliž, zdaliž, aniž, tudíž, pokudž,
poněvadž, totiž, než, nebž, tamž, tamže.
Kterážto slova. Ros. Jakáž se vidí. Har.
Neže slunce postupi. Rkk. Týž, táž, též
atd. Jichže nectili. Ž. wit. Deut. 17. Tako-
výž = právě takový, téhož způsobu. Vojáci
naši udatně bojovali, nepřátelé též. Kamž
se koli obracel. Br. Jestliže přijde. Jg. Po-
žité rytieřstvo, jiže vši zemskú věc oprá-
viechu; Jakože uzřechu koho; Kdyže na
vojnu se zdviže; V téže časy; Jakože doma
nikoho neostávěli; A všem svým téže roz-
káza; I mluvie tak mistri tiže. Alx. (Výb.
I. 1100., 1102., 339., 1111., 1115., 1142. Do-
lina, dolina, čo že mi je po něj! Cesta za-
rúbána k frajerectě (frajerečce) mojej. Koll.
Zp. I. 34. Takž vkročíme na třetí síň. Kom.
A v touž hodinu mnohé uzdravil Br. Aby
nebylo ničímž zlým zpomínáno; Že jest při
právě ničímž. Skl. I. 107., II. 80. Hlavně
v již. Čech. se ho zhusta užívá (jakož i ť).
Jak se máš? Kde siž byl? S je splývá tam
ž v že: Co že tohle? Kts. — 4. Příklonné
ž slyšeti u výkřiku, u zvolání. Není-liž
pravda? Pro Bohaž! Na Zlinsku. Brt., Mtc.
1878. 21.O milé že moje vy žlté vlasy, už

mi ich přikryje čepiec belasý! Koll. Zp. I.
245. Pro Bohaž tě prosím, chlapče, co smé-
slíš? V Bohuslavsku na Mor. Neor. — 5.
Spojuje se také s ť: nechžť (v obec. mluvě
nežť). nechažť, takžť, tožť, kdožť. Jg. —
Pozn. Některých slov se nyní bez ž ani ne-
užívá: jenž, týž, již, než. Zk. — Cf. Ht.
Brs. 166. a násl, Ht. Sn. ml. 251.—242.,
Ht. v Mus. 1860., Jir. v Mus. 1878. 132.,
Mkl. S. 117.—119., Bdl. v Obraně Lib. soudu.
V Brně 1879. str. 93., Bž. 34., Gb. Hl. 86.,
Jg. Slov., Jir. Nkr. §. 390., 391.

2. Že (dříve ež, jež, ž), spojka, dass. Že
povstalo z původního, vztažného zájmena
ježe, což se skládá ze zájmena středního
rodu je a enklitického že. Po odsutí e zbylo
jež. Ježe Christus bude na věky. Ev. sv.
Jana. Ež nepálí oběť. Rkk. Tako ž spade
bezduch mezi mrchy. Rkk. Neměj za zlé,
jež sem bratra tresktal; Ež tě otcem vzývá.
Leg. z pol. 14. stol. Jež hlad trpěl. Pass.
Sesutím celé prvé slabiky je zbylo jen že,
které teprv v 13. stol. ve funkci spojky
ježe se objevuje. V 13. a 14. stol. vystu-
puje zvláště ve verších m. že jen ž. Počí-
najíce Husem a vůbec s 15. stol. nalezáme
jen že. Gb. Cf. Gb. Hl. 86., Bž. 45., 33.,
Ht. Sn. ml. 329. — Že klade se: 1. ve
větách podstatných po slovesech uznamenati,
mysliti, věděti, ohlašovati, dokazovati, pů-
sobiti, přihoditi se, činiti, málo chybí,
jisté a zřejmé jest, užitečnu, potřebnu býti
atd. Cf. Věta podstatná, Brt. S. 3. vyd.
129. S indikativem oznamuje skutečnost n.
jistotu toho, o čem se mluví. Praví, že mi
toho dluhu nezaplatil. NB. Tč. 34. I viděl
Bůh světlo, že bylo dobré. I stalo se, že
řekl jemu. I přišlo k tomu, že se přední
knížata sjeli. I způsobil, že je zachovali.
O málo chybělo, že ho v hlavu neudeřil. —
S konditionalem se pojí, když řeč jest o vě-
cech nejistých aneb domnělých, pochybných,
neskutečných. Po sobě domnívám se, že by
ten člověk byl. Oznámil mu místně, žeby
nalezeny byly oslice. Nevím, že by již byl
do školy šel. Veru by si bola skorej po-
myslela, že by se fialka v trňá obrátila, ako
že muoj Janík ku cizej pristane a u nej
tak dlúho ostane. Koll. Zp. I. 97. Povídali
mi, žeby se ti dobře vedlo (= že prý se
ti dobře vede). — Pozn. Někdy se že vy-
nechává. Každý se praví dosti míti = každý
praví, že dosti má. Kom. Vz Akkusativ
cum infinitivo. — 2. Ve větách příčinných =
protože, odkazuje ke skutku, z kterého vy-
plývá děj n. stav vytčený větou hlavní. Kos.
Vz Věta příčiny, Brt. S. 3. vyd. 131. Že
pozdě přišel, nedostal nic. D. Že není;
kdoby ho káral, liknaví. Sych. Hlédajte, žež
(quia) jsem já Bóh. Ž. wit. 45. 11. Čert matku
zabil a vyhováral sa, že hustá hmla bola.
Sb. sl. ps. I. 88. Zvoral jsem, tatíčku, ale
málo, že se mně rádylko polámalo. Sš. P.
535. Pan Konrát jako dobrý člověk řekl,
abych toho nečinil, že sobě to lépe právem
opravíš. NB. Tč. 78. Čierné moje oči smutně
popatrujú, že toho nemajú, ktorého milujú;
Chodievali by k nám, že čierné oči mám;
Nechcela za mňa isť, že nemám nohavic;
Poďakuj sa, dievča, pánu starejšiemu, že