799

cicku u Telče. PL., Tč. Cf. Sdl. Hrad. IV.
41., Tk. V. 129.

Želetavský. ého, m., Ž. = Štelcar, Re-
gius.

1. Želeti, želím (dříve: želeju a želém,
želím, ejí,); želej, el (odchylkou želal). Z. kap.
68. 21.; en, ení; želívati = žel míti, smut-
ným býti, plakati, naříkati, trauern, be-
dauern, beklagen, bejammern, bedauern;
litovati, oplakávati, reuen, bereuen. Jg. Vz
Gb. v Listech filolog. 1884. 445. — abs.
Želejte. Ż. wit. 4. 5. Želejíce. ZN. Zelejú-
cieho umořiti. Gloss. 13. stol. Mus. 1879.
518. On želí! Vz Opilý. Sn. Ne šťasten
vždy, kdo neželí. Hk. S. I. 48. Plakala,
želela, kde je můj Honzíček? Brt. S. III.
Zdaliž bych já želela, kdybych se s ním
scházela. Koll. Zp. II. 223. Rmoutí se, bo-
lestí (lituje, želí), stýská sobě. Kom. Lépe
se krátce styděti než dlouhý čas želeti.
Lb. — co, šp. m.: čeho. Os. Nežel věnec
zelenej. Sš. P. 441. Už Kačenku vyvádijó,
panny, paní ju želijú. lb. 158. Plakala bys,
želel by ta. Sl. ps. Tf. II. 79., Koll. Zp. I.
248. — čeho: něčí smrti, D., Háj., svých
hříchův. V. Předné pak ž. musím národu
našeho. V. Ž. svého činu (litovati). Jg. Rů-
ženka svých přenáhlených slov želela. Němc.
I. 103. Svého džbánu želela. Er. P. 113.,
Sš. P. 163. Leč ja smutná dzievka želiem
svojho vienka. Sl. ps. 121. Želela jsem svých
černých očí, že sú nespaly po devět nocí;
Čeho želíš, moja milá, má Katuško rozto-
milá, čí vínečka zeleného, či prsténka stří-
brného ? Sš. P. 346., 798. Při Dunaji šaty
perú, tam husári maširujú; poznáva milá
milého, plakala, želela jeho. Sb. sl. ps. II.
1. 83. Neníť pravda, že by Pražané tehdáž
byli smrti jeho velice želeli. Pal. Děj. IV.
1. 101. Ž. zlého. Dal. 171. Viz, kterak tebe
bohové želejí. Pass. 35. Mé srdce želí tvé
nevinné krve prolitie. Pravn. 595. Želeje
toho Pavel. ZN. Tvé příhody (nehody) že-
lejí. BN. Blázna želej; Velmi želeli smrti
nevinné takého muže. BO. Města a měšča-
nuov velmi želel; Źeléš toho. GR. Ž. své
čstnosti. Alx. 1128. Nikdy nepřijdú k sobě,
aby toho bláznovstvie želeli; Otevřete svá
srdce a želejte hřiechóv; Hřiechóv dopu-
štěných budeme ž.; Pokánie pravé jest
hřiechov ž.; Ktož minulých hřiechóv želé;
Ale hlava želé nohy proto, neb jest úd
téhož těla jako i noha; Což se blížniemu
děje zlého, toho velmi žele (transgr.). Hus
I. 69., 81.. 129., 377., II. 150., III. 292. (I.
228., II. 45., 106., III. 120.). Ale kterýchž-
koli hřiechov člověk želeti bude, donidž
jest živ. Št. Kn. š. 26., 27. Ž. čeho. 1836.,
Št. Uč. 100. b., Pass. 289., Troj. 197. b.,
Alb. 16. b., Hr. rk. 28. b., Modl. 160. b.
Želeji toho. Krist. 8. a., Alx. BM., Št. N.
138. Želejme své viny. Št. Ř. 221. b. Čehož
oči nevidí, toho srdce neželí. Kmp. Č. 134.,
Pk. Boháč želí korábu a žebrák mošny.
č. M. 164. — Lom., Ben., Br. — jak. Že-
lím s pravou věrou. Pešín. Cf. Ž. se komu
čeho. Dokudž se Bohu nepokořil a neželel
s pravú věrú. GR. Lepšie na krátce hanbiť
sa, ako dlho želieť. Zátur. Priat. IV. 127.
Jak u nich obyčej byl ž. umrlých netoliko

hlasem a slzami, nébrž i posunami, tleská-
ním rukou a ubíjením hrudi. Sš. Sk. 93.
Želejíc svým srdcem. Št. Kn. š. 24. Kteříž
srdečně hriechóv želejí. Hus I. 27., 341.,
II. 151., III. 221. Želéš-li hřiechu pevnú
volí. Hus I. 33. — čeho s kým. Želíte se
mnú mého syna. Hr. rk. 50. b. — nač: na
svůj hřích ž. V. — se komu (čeho = líto
býti). Želelo se jim toho, Schön, až do
pláče. Biancof. Želí se mi, želí, milý se mi
žení. Sš. P. 419. Zda se tobě námluv oněch
želí ? Sš. Bs. 190. — za kým. Ani tak ne-
hoří svíčka nad oltářem, jako mé srdenko
želí za ogarem. Sš. P. 796. Frajerku mi zali,
budem za ňou želieť. Sl. ps. 320. Dievča
toliar nechcelo, len za džbánom želelo. SI.
sp. 100., Sl. ps. Šf. II. 145. Já som ťa horou
stúpať videla a za tebou ťažko želela, že
si nás tak skoro nahal. Ntr. V. 33., Sldk.
39. — proč. Nežel pro svůj věneček. Er.
P. 318. Velmi želím pro milého ode mne
již vzdáleného. Koll. Zp. II. 221. Zatím
vzniče vrtránie v lidu jako želejících pro
úsilé proti Hospodinu. BN. — kdy. Pře-
mysl k r. 1201. knížete Vladimíra želí již
co zemřelého. Ddk. IV. 114. Vždy jest
lépe nětco spósobiti a jednati a potom te-
prv želeti, nežli nic nezjednati a potom
toho litovati. BN. Pozdě želíš, nevyželíš.
Sb. uč. — po čem. A ten slavík soukromě
na kvítnatem na stromě jako po příteli po
večeru želí. Sš. Bs. 55. — kde. V žalmu
tom David tak vroucně hříchů svých želí.
Sš. 1. 42. Na ložích svých želíte. Ž. wit.
4. 5. Po všem židovstvě želéchu Joziáše.
BO. — z čeho: z hřešenie. Pass. 289. —
oč. Holubinko milá, oč hruď tvoje želí?
Sš. Bs. 58. — že. U Mlejnků plačou, želejí,
že už Marjánku nemají. Sš. P. 429.

2. Želeti, el, en, ení = přáti, žádati,
wünschen. Cf. Želati. — čeho. Čeho oči
(oko) nevidí, toho srdce neželí (toho srdce
nežádá ani neželí. Byl. Ignoti nulla cu-
pido). Prov. Jg.

Želetice, dle Budějovice, Schelletitz, ves
u Ždanic; Selletitz, ves u Znojma. PL., Tč.,
Vck.

Želev, a, m., míst. jm. Sdl. Hrad. II.
282., IV. 184.

Želevčice, dle Budějovice, Želewčitz, ves
u Slaného. Vz Tk. I. 87., 363., Tf. Odp.,

288.

Želevice, dle Budějovice, Želewitz, ves
u Libochovic. Vz Blk. Kfsk. 614., Tk. III.
133.

Želevo, Želivo, a, n., Selau, ves a klá-
šter v Čechách. Vz Tk. III. 664., IV. 746.,
V. 217., VI. 38. Ze Ž-va Jan. Tk. Ž. 228.,
Sbn. 559., 623., Tk. rejstř., S. N., Blk.Kfsk.
221., 222.

Železa, pl., n., vz Železo.

Železák, u, m. = železný hrnec na va-
ření. Us. Kd., Jsk., Hrm. — Ž. = železný
hřeb, eiserner Nagel.

Železan, u, m., eisensaures Salz. Nz.
Železár, a, m. = železník. Slov. Dbš.
Obyč. 102.