372

Hrnec. Cf. Šrc. 136., Mz. v List. filol.
1880. 198. Hříti. Kram. Slov., Mkl. Etym.
64. H. římský a řec. Vz Vlšk. 143., 145.
H. sporákový, Us. Pdl., na smetanu: slévák,
smetaník, čepák, baňur. Mor. Brt. H., olla.
H. naděje mé. Ž. wit. 59. 10. Vaše dcera
je lenivá. Štyry týdně hrnce močí, na pátý
je umývá. Sš. P. 678. Na hrnec píti = pe-
níze, které se při zalikování dostanou, pro-
piti. U Přer., Tovač. Mtl. Rozlili si hrníček
(rozhněvali se). Us. Vysmíval sa kotel z hrnca:
O jak si ty černý!; Když sa h. ku kotloví
na blíze připojí, jak sa stlučú, tehdy h.
celý neobstojí. Glč. II. 246., 176. Malý h.
skoro vyvre; Okolo svého hrnca ohrňať,
für sein Haus reden; Dokuď ti v hrnci vre,
kdo ten ťa len nazre (vždy ťa kdo ten najde);
Nemáš-li v hrnci nic, kdo dbá o teba víc?
Slov. H. čím za nova navře, i z třepin
páchne ta váře. Zámrský. Kdo jídá z hrnce,
bude volen do výboru. Kld. Které věci h.
za nova najde, túž vóni v něm na starosť
najde. Sv. ruk. 157. — Hádanky. 1. Ze
země pošel, krmil, napájel, a když umřel,
ani ho nepochovali (hrnec). 2. Jsem z toho
stvořen, z čeho Adam, lidem jíst a píti dá-
vám a když umřu, ani země mého těla ani
Bůh mé duše nepřijme. 3. Stařeček stojí
před pecou, kolena se mu drkocou (hrnec
s vroucí vodou). Km. 1886. 718. — H., os.
jm. Tk. III. 526.

Hrnečné, ého, n. = plat z věcí v hrn-
cích, jako z medu. Jir. Vz Listy 1886. 382.

Hrnečník, der Topfbaum. Vz Rstp. 609.

Hrnečníkovitý. H. rostliny, lecythidi-
deae: hrnečník, juvia, lončatník, uklopník.
Vz Rstp. 608.

Hrnia = několik domkův u Vsetína.

Hrníček, čku, m. = malý hrnec. Us.

Hrníčkovati se s čím = do hrníčků
slévati. Kdo by se s tím h-val! U Rychn.
Msk.

Hrniec — hrnec. Slez. a slov. Ht. Sl.
ml. 239.

Hrnkobliz, a, m. Vz Myší (jméno).

Hrnkoškrab, a, m., der Topfkratzer,
Schmarotzer. Šm.

Hrnot, u, m. = hrnutí. Phld. V. 51.

Hrnoulínek, nku, m. = hrníček. Us.

Hrnouti m. hrtnouti. Bž. 46. Vz Mkl.
Etym. 64. Hrnúše v Rkk., v List. filol. VI.
230. Vyhŕňati, zhŕňati. Mor. Brt. D. — co:
nosejček, stülpen (verschmähend). Dch. —
kam (jak). H. se v popředí, Osv. I. 342.,
ke studiím, Mour., do stavení. Sá. Hodnosti
se naň hrnou; Lid se sem hrne. Dch. Val,
syp, hrň (běž) domů. U Kelče. Brt. D. H-ly
se mu slzy do očí. Sá. Statek v hromadu
h. Štlc. Vše se do žida (k židovi) jen jen
hrnulo. Kmk. Vojska dvojím proudem do
země se h-la. Us. Pdl. Hrniechu k němu
nebožátka (bez: se). Hr. rk. 25. H. se okolo
něho. Lpř. H-li se k němu během. Vk. —
odkud (kam). Se všech stran k němu se
h-li, Us., k Sázavě. Vrch. Pot hrnul se jim
s čela po tvářích. Šbr. — kudy. Do po-
koje hrnula se okny vůně květin. Šml. I.
56. Cf. H. odkud. — komu. Už se nám
zase ta zima hrne! Dch. Ty jabloň, ty mně
ho nakloň, ty trň, ty mně ho hrň. Sš. P.

760. — se. Kde tě nezvou, nehrň se. Č. M.
85.

Hrňová, é, f. = vrch na Vsacku. Vck.

Hrnulek, lku, m. = hrneček. Slov. Bern.

Hrnulíček, čku, m. = hrníček. Slez. a
mor. Šd., Brt. D.

Hrnúšček, ščku, m. = hrneček. Rr. Sb.

Hrnúšek, šku, m. = hrníček. Mor. Brt.
D.

Hrob = místo, kde se ukládají mrtvoly.
Vz S. N., Mkl. Etym. 76., Kram. Slov.,
Stč. Zem. 737. Hroby v sibiřském pralese,
eskimácké. Vega I. 279., II. 194. H. spo-
lečný, rodinný, hromadný, Us. Pdl.; hroby
řadové, Reihengräber, Ves. IX. 32., obrovské,
KP. I. 98., h. boží. Dch., Sbn. 251., Jir.
Ruk. I. 261. (Cf. Hry velikonoční. Vz Hra).
Hroby řecké a římské. Vz Vlšk. 495. Hroby
pohanské v Čech. Vz Ukaz 45. Kouká jako
přátelé u hrobu (smutně). Č. T. Tkč. H-bů
kažení a loupání. Cor. jur. Jir. IV. 3. 2.
str. 415. Tvoja mamka leží ten h. ode dveří.
Sš. P. 160. Položil, složil hlavu do hrobu;
Sklesl v h. (umřel); Musí se v hrobě obrátiť;
Spadne mu (skoupému) h.; Nedostalo se
mu (skoupému) hlíny na h. Tkč. Trhá-li
někdo s hrobu kvítí, přijde si v noci umrlec
pro ně a vykráká mu. Mus. Kdo na h. sedne
n. na něm usne, stává se lenivým ospalcem.
Us. Vz o pověrách hrobu se týkajících
v Mus. 1853. 475. Mysli na h., h. každému
hotov. Prutem do hrobu nevženeš a kolá-
čem z hrobu nedostaneš. Pk. Až v hrobě
budeš, pak hoře zbudeš. Č. M. 181. Mrtvého
h. nevrací. V h. se i největší vměstná. Bž. —
H. = příkop. Ten kus lesa až po h. hra-
ničný, der Gränzgraben. Soud. záp. opav. —
H. = hrom (eufem.). Aby tě h. zabil! 1607.,
Dh. 118. — H. = pastviště u Zbraslavic.
Pk. — H., Klostergrab, mě. u Teplice. Blk.
Kfsk. 1320. Vz Tf. I. 451., III. 137., V.
242., S. N., Rk. Sl.

Hrobák, u, m. = náhrobek. V severo-
vých. Čech. Bdě. z. 1877. 175.

Hrobař mu vezme míru (umře). Tkč. Od
faráře běž ty k hrobařovi, aby mně kopal
hrob nový. Sš. P. 185. H-ři, h-ři, hluboko
sázíte, předrahé semena nikdy nezchazíte!
Sš. P. 491. — H. selský = lichvář. U Žamb.
Dbv.

Hrobařeň, rně, f. = hrobárna. Slov. Bern.

Hrobařík, a, m., brouk. H. obecný, ne-
crophorus vespillo, der Todtengräber; nej-
větší, n. germanicus; lesní či červenorohý,
n. humator; malý, n. mortuorum; lemovaný,
n. fossor; červenopasný, n. sepultor. Vz
Kk. Br. 127., Frč. 188., Schd. II. 509., Brm.
IV. 70.

Hrobařiti, il, ení = hrobařem býti, Todten-
gräber sein. Vlč.

Hrobce, Hrobetz, ves u Roudnice; vrch
u Broum na Křivokl. Jsfk.

Hrobčice, dle Budějovice, Hrobschitz,
vsi u Bíliny a u Plzně; Robschitz, ves
u Kralovic. Blk. Kísk. 1320.

Hrobčický, ého, m., os. jm. 1600. Mus.
1884. 444., Tf. Odp. 266. H. zHrobčic, stržit.
panská rodina česká. Vz S. N., Sdl. Hr. IV.
362., Blk. Kfsk. 1320.— 1321., 190. — H.
Em. 1843. Jg. H. 1. 2. vd. 565.