D. Ď.

D článkuje se za proudu dunivého a mír-
ného, jest tedy souhláskou jasnou a mimo
to článkuje se okamžitým přerytím proudu,
jest tedy souhláskou okamžitou; vzhledem
ku složitosti jest souhláskou nesloženou čili
jednoduchou, a vzhledem ku měkkosti jest
d souhláskou tvrdou, ď pak měkkou. Vz
Gb. Hl. 20.—22. O d vz také Mkl. aL.
215.—227. a Vm. Mkl. Hl. 25.- 27. — D a
ď na konci slov zní ve vých. Moravě jemně
a ne jako t a ť: led, neuvoď. Brt. Proti
češtině zachovala slováčtina na Moravě
v i-kmenech mužských i ženských všude
původní měkkost: měď, mlaďoch, smraďoch;
d se tam změkčuje ve všech příslovcích: hneď,
snáď. pořáď, dokáď, dosaváď; v Podluží se
v příslovcích neměkčí: hned, pokad, snad.
ked, jen ve slově ďúlek. Brt. V Podluží
tvrdne ve slově: pod (pl. pote). Brt. Na
Frenštatsku, Štrambersku a v Příborsku
měkčí se de v dě: kuděl, veděš, vedětě,
idě, v městě Příboře ne vyjmouc jediný
tvar všudě; d však se v jmenovaných mí-
stech neměkčí: 1. před e vzniklým z oje:
chudého, chudému, bohatého; 2. před e po-
hybným a vsuvným: pohádek (gt. pl.); 3.
ve vok. a instr. sg.: žide, hade, hadem; 4.
po různu: deset, devět, deska, delší, deptať,
mládeněc, udeřiť. U Frýdlantu, Čeladné,
Kozlovic a Bavorova ď mění se v dź: dźe-
vucha, dźedźina, dźełać, kudźel, vedźeš,
vedźe, vedźemy, vedźeće, vedź, vedźće
(voćće), ludźe, idźe, čeledźin,chodźić, chodźa,
vodźa, vědźa (3. os. pl.), dźasno, dźura.
Toto ď jen malinko se rozeznává od sou-
sedního valašského ď: hdě, věďa, buděmy.
V Kateřinkách u Opavy, v Kylešovicích,
Hradci, Melči, Radkově, Hrabyni. V Polomí
atd. zní dž neboli ve výslovnosti ć za ď
jemněji, šeplavě: boć (hodź), buć (budź),
chodźu, ale ve Studénce: hoč, buč, poč,
buče (buďte), hoče, poče, chodža. V Klim-
kovicích zůstává de tvrdým: budete. Brt.
D. 105.—107. Tč. praví, že ď, jež označuje
Brt. dź, vyslovuje se měkčeji než v Čechách.
Str. 201. a ř. 38. sh. m. píšou vlož: píší. —
Ib. ř. 14. zd. za Jg. polož: O tom praví
Schl. v Gymnasialzeitschrift 1851. 296., že
ď fordert die Regel, die ältere Sprache so
wie die Volksdialekte haben es. — D se
střídá 1. s t: chajta (chajda), ve Frýdecku.
Brt. D Vz T, Mkl. aL. 224., Gb. Hl. 105.
— 2. S g: agvent — advent, na Zlinsku.
Brt. Koza mrga (mrdá) ocasem, źgardc,
grapa — zgrapy (slov. zdrapy = neúrodné
pole). Mor. Brt, D. — 4. S 1 a n: pudmistr

m. pňlmistr. V Břeclavsku. Vz N. — 5.
S j. Jatel — datel, jásna (n. pl. = dásně),
na Zlinsku. Brt. Svajba u Hranice. Brt. D.
Rajić (raditi), hejbav, hejbavny. Mor. Brt.
D. Ď mění se na Hrozenkovsku na Mor. v j
ve: pój, pójcě (poďte), chój, chójcě (choďte),
všaje (všade), taj (taje, tadě). Brt. — D se
změžďuje. V některých slovech nářečí
lašského jest ď (dź) proti čes. z nebo dz:
vaďba (vazba na střechu), ďobať (zobati),
ďobak — zobák, ceďak, mledivo, podim
(podzim). Brt. D. V příčestí trpném mění
se ď v dz: ukRadzeny, kladzeny, vedzený,
najdzený, narodzený, zahradzeny, ludzeny
(uzený). Mor. Brt. Ď. Ď v iterativních tva-
rech V. a VI. tř. mění se v dz: hadzať —
hadžu (z haďať), navadzať (slov. naváďať),
vyvadzať (slov. vyváďať), vypořadzaf, roz-
sadzovať. Mor. Brt. D. - Cf. Vm. Mkl. Hl.
25. — Str. 202. a. ř. 8. sh. přidej : Vz Jesle,
Housle a Bž. Ml §. 72 — Ib. ř. 11. sh.
přidej : Vz Vm. Mkl. Hl. 25. — D se vsouvá.
Na Lašsku: zdrať, zdraly, zdřadlo v zřadlo
(zrcadlo, Frýd.), zdřidlo (Frýd.), Hendrych,
Kundrat, pozdřić, v oča zdřa (zřa = zře,
hledě). Brt. D. 110. Cf. Mkl. aL. 296., Bž 49.,
Gb. Hl. 121., Prk. v Arch. f. slav. Phil II.
709. — D se vysouvá: zvihati. Zlinsky.
Brt. Na Lašsku: tkalec, aněl, něska (dnes),
požny (pozdní). Brt. D 111. Cf. Mkl. aL.
296., Bž. 45., Odsouvání, Zk. v S. N. —
Str. 202. b. ř. 9. sh. za 208. přidej: , Bž.
231. — D ve slohu kupeckém = denár, ví-
deňský, Penny, Pence, Pfennig. Kh.

-da (bda) přípona: ospalda, ožralda, na
Plzeňsku, Janda, Tonda, Benda, Danda atd.
Vz Prk. v Arch. f. slav. Philol. II. 709. Cf.
Bž. 231.

Da = že. Na križu je napisano, da je to
dite pravi bog. Sš. P. 800. — D. = nechť,
ať. Horí, da mi horí v horňom konci oheň.
Koll. Zp. I. 71.

Ďábel. Št. Kn. š. 3., Mkl. Etym. 45.,
S. N., Kram., Slov. 83. Ď.. daemonium,
jinde: běs a črt. BO. Laši říkají vždy ď.
místo čert: Ďábel tě tu byl dlužen; Ďabli
v tobě seďa; Jak sto ďáblův. Brt. D. 205.
Už je má galánka u černého ďábla !; Pod
jeho jazykem černý ď. seděl; Ďábli ti v ma-
těri, ty chrtáne šerý!; Přijeli ďáblové, černí
zemanové, měli šaty kněžské, kloboučky
zemanské a kopyta koňské. Sš. P. 400.,
656., 669., 790. Pekla checht a ďáblů smích
ze prsou nevyjde mých. Štulc. I. 83. Kde
se hraje, tam ď. své vyraženi mívá. Exc.
Lichva a lesť dělá ďáblu česť; Ď. se sám