spočívadlo, Johan., podsívadlo, Jg., utíkadlo,
Žer., přežívadlo; — y: obyvadlo, Troj.,
zdymadlo, Ms. pR. hor., hybadlo, Mus., pri-
kryvadlo, V., Kom., kychadlo, umyvadlo,
V., Vrat., pryskadlo, Presl, rypadlo, V., vy-
ryvadlo, Jg., tykadlo, Krok, pryštidlo. Nej.,
Jg.; ale ý: dýchadlo, dýmadlo, Br., Pr. hor.,
nadýmadlo, ohýbadlo, hýkadlo, kývadlo, D.,
Krok, rýpadlo, kýchadlo, Presl, přikrývadlo.
1649. Gl. (Bdl.); — u: chrustadlo, Jg., na-
fukadlo, Ros., kruhadlo, D., kupadlo, Pref.,
Ben. V., spušťadlo, sluchadlo, Mus., stru-
hadlo, V., Kom., Aqu., stupadlo, V., D.,
šťuchadlo, D., potlukadlo, Ros., ťukadlo, D.;
— ale ou: foukadlo, Ros., kňouradlo, D.,
kousadlo, spoušťadlo, Jg., soukadlo, D., Mus.,
zkoumadlo; — u i ou: zuvadlo, Ros., zou-
vadlo, D., pušťadlo i pouštědlo, tlukadlo,
Reš., D., tloukadlo, kukadlo, D., koukadlo.
Z toho přehledu patrno, že ani ve psaní
podstatných jmen není u Jg. vůbec šetřeno
pravidla zkracovati dlouhou kmenovou sa-
mohlásku. K tomu pravidlu dospěla doba
novější asi týmiž úsudky, které naznačil
jsem svrchu při substantivech příponou -tel
utvořených (vz -tel, IV. díl 44. a ř. 28.—42.).
Ale každé pravidlo má býti tak ustrojeno,
aby i vyhovovalo požadavkům grammati-
ckým, i s řečí živou pokud možná se srov-
návalo. V naší příčině grammatika žádá
délky, hlavně u kmenů sloves opětovacích
a opakovacích (cf. IV. 43. b. ř. sh. 25. a
násl.; III. 743. b. 8. ř. zd.), řeč obecná vy-
slovuje samohlásky kmenů tu dlouze tu
krátce, srovnávajíc se s grammatikou; nač
tedy toho nepřirozeného pravidla, jehož ani
nejslovutnější naši spisovatelé vždy nešetří.
Pravidlo mělo by tedy zníti takto: Pod-
statná jména utvořená ode kmenův infinitiv-
ních příponou -dlo, ponechávají kvantity
samohlásky kmenové, tedy; dýchadlo, tý-
kadlo, kývadlo, lákadlo, jímadlo, létadlo
atd. Vyjímají se 1. podstatná jm. utvořená
od kmenův infinit, s kmenovým ou: fukadlo.
kruhadlo, vyjmouc kňouradlo (a koupadlo);
2. utvořená od sloves pru, řku, stru, tru,
vru přenesených do tř. V.: podpírám, po-
říkám, prostírám, utírám, svírám a od opě-
tovacích tř. V. utvořených od beru, šeru,
směji se: sbírám, požírám, posmívám se, jež
krátí í v ě (e).- podpěradlo, pořekadlo, pro-
stěradlo, utěradlo, svěradlo, sběradlo, po-
žeradlo, posměvadlo; 3. bělidlo a měsidlo;
4. odvozená od kmene: váza: vazadlo, za-
vazadlo atd.; 5. napajedlo (sr. Napajedla).
Pozn. 1. Podstatná jm. pod 2. a 3. uvedená
opírají se o analogii substantiv jinou kon-
covkou od týchž kmenův utvořených: pod-
pěrák, svěrák, utěrák, směs atd. — Pozn. 2-
Slovesa tř. III. a V. 2, buď příznaku tříd-
ního (ě, e) ponechávají, anebo jej mění
v a n. i: vznášedlo, povíjedlo, nabíjedlo,
přehánědlo; vypušťadlo, věšadlo, povíjadlo,
víjadlo; věšidlo atd. atd. — Poznam. 3. Za
mnohá subst. jmenovaná užíváme raději sub-
stantiv jinou příponou utvořených. — Pozn. 4.
Některá subst, nemají za podklad kmenův
infinitivních anebo se kmenů těchže již ne-
užívá: zakřidlo, zeradlo, zřídlo, zubadlo,
slombidlo, ředlo, motovidlo, pádlo, pách-

nidlo, hlobidlo, kadeřadlo, kučeradlo, tá-
radlo, štěrkadlo, syřidlo, ťažadlo, čuřidlo,
zveredlo a j. Bž. v Km. 1881. 37.-39.
Několik složenin Blažkem uvedených jsem
vypustil. Z uvedených jmen asi 107. dlouhou
kmenovou samohlásku krátilo, 58 však ne,
tedy polovička! K uvedeným subst. připojil
jsem z Jg. Slov. prameny a objevilo se, že
se i v dobrých pramenech neskrácené kme-
nové samohlásky nalézají: Ros., Krok, Presl,
Jg., Č., Zlob., D., Kram., V., Jel., Johant.,
Kom., Ja., Sedl., Žer., Mus., Br., Pr. hor.,
Gl. Podotýkám ještě že Sš., Nz. a Us. často
dlouhých kmenových samohlásek nekrátí.
Z toho jde, že nelze stanoviti nezvratně za
pravidlo, že se v uvedených případech
dlouhá kmenová samohláska má krátiti;
spíše jest správné Blažkovo pravidlo. Ve
kterých slovech krátka kmenová samohl.
místo dlouhé jest již všeobecné obvyklou,
ta budiž ovšem zachována: bělidlo, struhadlo
atd. Cř. -á, -č, -tel.

Dlomilov, a, m., Lomigsdorf, čes. také
Dlouhomilov, ves u Zábřehu.

Dlopa, y, f. = kopka sena, babinec.
U Vsetína. Brt., Vck.

Dlotko, a, n = dlátko. Na Ostrav. Tč.

Dloubálek, vz Dloubal.

Dloubání, n., vz Dloubati. — D., sculp-
tura. Bj.

Dloubati se kde: v jídle. Dch. Cf. Mkl.
Etym. 40.

Dloubátko, a, n , der Excavateur. D. dvo-
jaté. Us., Wld.

Dloubávati, vz Dloubati.

Dlouhá, é, f., vz Dlouhý.

Dlouháč, e, m., tanymecus, brouk. D.
kopřivový, t. palliatus. Kk. Br. 289., Šír
II. 60.

Dlouhán, a, m = dlouháň. Prk. Přís. 26.,
Hol., Sd.

DÍouhanánský = dlouhatánský. Lpř.

Dlouhatán, a, m. = dlouhanec.

Dlouhatec, tce, m., dolichos, die Heil-
bohne, rostl. D. dřevnatý, d. lignosus, hlíz-
natý, d. tuberosus, kosatý, d. falcatus, úzký,
d. catjang, aegyptský, d. lubia, čínský, d.
sinensis. Vz Rstp. 406.

Dlouhavka, y, f., längliche Birne. Rk.

Dlouho. Nedal se d. pobízeti. Us. Pdl.
D. o něčem přemýšleti. Sá. Ach. Kdeže si
mi tak dlouho? Ht. Sl. ml. 226. Z mladého
jitra není d. ke dni. Hdk. A tak se s ním
dlóho domlóvala. Sš. P. 185. Lebo by ma
máti lála, že som s vámi dlho stála. Sl. sp.
69. Nebude d. dělati, trávu šlapati (brzo
umře). Tkč., Č. Toho míru bude tak dlúho,
jako smíření u Konopiště. Let. 63. Hněvaľs
jej přieliš dlúho. Št. Kn. š. 17. Bylo toho
na dlúze. Výb. II. 12. Nespletajte na tuze,
šak nebude na dlúze. Sš. P. 436. Miloval
mě, ale ne na dlúze. Ib. 320. Však to na
dlouze nebude. Er. P. 310. Bude-li toho na
dlúze (dlouho trvati). 15. stol.

Dlouhoběh, u, m. Vlšk. 366.

Dlouhobodlinný, langstachelig. Srn.

Dlouhobodlý = dlouhobodlinný. Šm.

Dlouhobradý, langbärtig. D. derviš.
Kká.