207. — čím. Jenž jemu dvěma penězma
dlužen bieše. Dal. 132. — zač. Jest mi d.
za kuoň 10 hř. Půh. II. 169. Ostal mu d.
za čtyři bečky piva. NB. Tč. 56. (Rokojmě)
prodajte (z jmění dlužníkova) za svój dluh,
což jsú zaň (za dlužníka) ostali dlužní. Kn.
rož. 128. — čeho. Člověk toho dluhu d.
byl a že chce svědomiem provésti. NB. Tč.
54. Vyznáváme tímto listem, že jsme dlužni
pravého a spravedlivého dluhu nám vděk
půjčeného půl páta tisíce zlatých. Tov. 102.
— kde. Že by mu na domu nětco d. u nás
zůstal. NB. Tč. 225. — (v čem) jak. Jest
d. jako officír. Us. Bf. Chce naň provésti,
že jemu těch 13 zl. dlužen jest spravedlivě.
NB. Tč. 47. Kdož komu v něčem dlužen
jest z slibu n. úmluvy. CJB. 387. — co jak
dlouho kam. A ty penieze od mnoha let
jiní lidé dlužni byli k tomu cechu. NB. Tč.
146. — D. = co kdo povinen. D. jistina,
ÚRoky, náklad na stavbu. Šp. — D. = za-
vázaný. — s infinit. Protož d. jest v tej
při Červenka Mitrnosovi podlé jeho žaloby
plniti (platiti; Když jemu toho trpěti d.
nejsem NB. Tč. 63., 246. Ničeho nejsme
dlužni držeti. Št. N. 89. Ale pohnaný v těch
třech póhoniech nenie dlužen státi, než na
posledním ; Dlužen jest jim dáti všeho statku
pravý díl. O. z D. Toť jsú zvěstovati dlužni
svým propůjčitelům. CJB 355. Každý člověk
d. jest těm 12 věcem se naučiti; Komu
dlužni jsú se zpoviedati; Dlužni jsme ne-
přátely milovati; Jsme dlužni odpúštěti dluž-
níkom. Št. Kn. š. 12., 27., 42., 259. (60.,
93.). — v čem. V čem jsme Bohu dlužni.
1466. Kdož mu v něčem dlužen jest. CJB.
387. — čím. (Proto) dlužni jsme mu bázní.
Hus I. 315. Dvornosť, jíž svět mladý dlužen
krásné pleti. Osv. V. 543. Ktož sej' narodil,
d. jest smrtí; Komuž jste dlužni ctí, tomu
česť dajte. Št, Kn. š. 185., 110. (20.). Čím
kto jest k Bohu lepší, tiem jest Bohu dluž-
nější, neb mu dal více dobroty. Hus II. 70.
Že otec, dlužni jsme mu milováním; Dlužni
jsme mu poctivostí. Ib. I. 315. Nechciu býti
d. věrú otci mému. Dal. 114. Nejsúc tiem
zvláště dlužna; Týmž jsou děti jim (rodičům)
dlužni. Št. — aby. Dlužen jest, aby obětoval.
GR. — D. = povinnovaný. D. oběť bohóm.
LS.

Dlužoba, y, f. = dluh. Vz Dlžoba. Kde
d., tam chudoba. Č. M. 274.

Dlužství, n. = co se týče dluhů, das
Schuldenwesen. J. tr.

Dĺž, e, f. = délka. Slov. Ssk., Loos.

Dlžba, y, f., die Schuldigkeit. Slov. Ssk.

DÍžec, žca, m., der Bienenkorbvorsatz;
Falkenwurfriemen. Slov. Ssk.

Dĺžeň, žně, f. = čárka ('). znak nad
písmenem, das Dehnungszeichen. Dĺžeň sa
volá preto, že písmena dĺži. Hdž. Šlb. 40.
(Utvořil Hodža).

Dlžení, n. = dlužení (se), Schuldenmachen.
Ssk.

Dĺžení, n. = dloužení, Verlängerung. Slov.

Dlžiť = dlužiti. Slov. Ssk.

Dĺžiť = dloužiti. Slov. Ssk.

Dĺžka, y, f. = délka. Slov. Ssk., Loos.

Dlžné, ého, n., die Schuld. Slov. Ssk.

Dlžní, Schuld-. Slov. Loos.

Dlžný, schuldig, verpflichtet. Mor. a Slov.
Loos.

Dlžnice, e, f. = dlužnice. Loos.

Dlžník, a, m. = dlužník. Slov. Zátur. Vz
Dlužník.

Dlžnivo, a, n. Nevím žádnú příčinu, proč
držíte moje peníze a moje d., nebo nesom
vám nic dlžen. Sl. let. III. 53.

Dlžnosť, i, f., das Schnldigsein. Slov. Ssk.

Dlžoba. Sl. let. I. 66. Vyplatil d-by za
toho mrtvého. Dbš. Sl. pov. 1. 525. Kde d.,
tam chudoba. Pk. Vz Dlužoba.

Dlžôbka, y, f. = dlúžek. Vz Dlžoba. D.
za d-bkou rostla. Lipa I. 76.

Dlžobník, a, m. = dlžník. Slov. Ssk.

Dlžobný = dlužní. D. úpis. N. Hlsk. III.
240.,

Dĺžosť, i, f. = zdélka. Let. Mt. sl. IX. 2.
18.

Dm. = decimetr.

Dmechnouti, vz Dmýchati. Rk.

Dmejštice, vz Dmýštice.

Dmičbán, a, m., der Saufaus. Rk.

Dmoch, u, m. = dma. Slov. Ssk.

Dmoucí se, schwellend. D. se moře. Lpř.

— odkud. Z hlubin vlastní síly se d. a
unášený cit. Šml. I. 38.

Dmout, a, m. = hora u Domažl. Nyní
slove méně dobře Ermout. Jrsk.

Dmouti. Cf. Bž. 25. Gb. v Listech filol.
1883. 133. a 449.: Dúti, strb. dati, dbma,,
dtnesi, flare; Praes. dmu, dmeš; imperf.
dmiech; aor. duch; inft: dúti; dut. Ke tvarům
pravidelným přidělány jsou tvary nové, totiž :
nové tvary praesentní, duju, duj atd. ze
kmene infinitivného (du-) a nové tvary in-
finitivní: dmouti, dmul, dmuv, dmut z prae-
sentu pojatého podlé tř. II. dmu, dmeš,
dmouti, dmul atd. podlé minu, mineš .., mi-
nouti, minul atd. Tak již v 16. a 17. stol.
Jazyk nový má z toho slovesa dvě: douti,
duji ... a dmouti, dmu . . ; oboje u Rosy
190., 195. a j. Vz tam více a Douti. — co.
Dme jej pýcha. Št. Kn. š. 162. — se. Prsa
dmou se. Čch. Bs. 55. Moře dmieše sě. BO.

— se čím. Ňádra její dmula se rozčilením,
touhou, nedočkavostí. Hrts. Prsa její dmou
se slastí. Nrd. — se jak. Ňadra dmou se
rozbouřená výše. Kyt. 1876. 48. Vlny dmou
se vysoko. Osv. I. 90. Ňádra dmula se
v pravidelném tempu, bouřlivě, pracně. Hrts.

— komu. Jakýs nový cit dme jí ňádra.
Čch. Bs. 93. Hrud se mu dme. Kká. K sl.
j. 103. — se kam. Vody jako hora vzhóru
se dmúce. B0. -- se kudy. Po nebi dmou
se černé dýmy. Kká. K sl. j. 17. Každé od-
dechnutí jako by se dmulo širou prostorou.
Nrd. v Osv. I. 82. — se kdy. Dmula se
mu ve snu pRsa. Kká. K sl. j. 27.

Dmuch, u, m., das Wehen, der Hauch.
Ssk. Vz Dmych.

Dmucha, y, f., rostl. Jir. Obr. 138.

Dmuchací, Blas-. D. stroj. NA. IV. 149.

Dmuchač, e, m., der Blaser. Ssk.

Dmuchání, n., das Blasen. Ssk.

Dmuchati, blasen, ins Feuer blasen. Dch.,
NA. IV. 149. Vz Dmýchati. — D. = kouřiti,
schmauchen. Pojď d. Slez. a mor. Šd.

371