Dnojas, u, m. = jasnosť dne. Kaln. Bs.
201.

Dnok, u, m., der Augenstaar. Slov. Ssk.

Dňok, u, m., kurzer Tag. Slov. Ssk.

Dnosemenný plod, jehož semena na dně
jsou připevněna. Rst. 407.

Dnovati, über den Tag sein, sich auf-
halten. Tam bych dnoval i nocoval. Koll.
III. 109. Cf. Nocovati, Dluhovati.

Dnovládce, e, m., der Tagherrscher, Tages-
beherrscher. Šm. Vz Dnevládce.

Dnový (na Slov. dňový) = denní. Ss. Ps.
Zatím otvírá dňovému světlu Eos brány
zlaté. Pl. I. 73. — D., Boden-. D. díl (zadek)
děla, das Bodenstück. NA. III. 94. = D.,
Gicht-. Vz Dna. D. bolesť, der Gichtschmerz.
Nz. lk.

Dnu. Němc. VIL 230., Ntr. VI. 148. Jak
jich nesie d. Lipa I. 206. Vz Dnuká.

Dnuká = dnu, dovnitř, hinein. Slov. Němc.
VII 95. Milý idze z vonku d. Sl. ps. 194.
Pusť ma, milá, pusť ma dnuká. Sl. ps Šf.
II. 63. Sukas, ty Zuzanka, suka, nepustíš
šuhajka d. Koll. Zp. I. 164. Veci z voza d.
poznášala. Lipa I. 203. Potom začali voskom
šetko rúče z dnuky i z vonky lepiť. Dbš.
Sl. pov. I. 529. Dlhohorský, rád by som
s vámi hovoril. Vdačne, pane, nech sa vám
páči d. Klčk. Zb. III. 52., Pokr. Pot. II. 83.

1. Do. V laštině s genit. jmen osobních
= k: idě do kovala, do ševca, do Pavlíčka,
do nas, do kupca, do súseda, do stryka,
do pana velebneho. Ve Frenštátě obecna
jest tato vazba toliko při jménech rodinných:
do Křenkuv, do Klinkovskych, sice místo
má předložka k s dat. jako v češtině. Na
Brušperku říká se: do řezníka, do nas atd.,
ale ku mně výhradně, na Frýdecku vedle
do mně. V některých formulích zachovala
se tato vazba i jinde na Mor.: Di do stvora
(pom.)= di do čérta (na Zlínsku). Brt. D.
184. (Tč.). Půjdu do Míčka (k Míčkovi).
U Místka. Škd. Půjdu ja do švagrovej; Jak
z vojenky přijechal, do macičky pospíchal;
I šla do súseda pro oheň. Sš. P. 91., 92.,
635. Také na Slov.: Darmo do nás chodíš;
Šuhajko, čo nechodíš do nás?; A keď ešte
do vás prídem; Chodieval si do nás. Sl. ps.
99., 246., 273., 298. Šuhajova mati, ej, tak
mi odkázala, aby som jej syna do nás ne-
volala. Sl. spv. V. 171. Prigdže šuhaj do
nás na potěšenie. Koll. Zp. I. 157. — V ná-
řečí val., laš. a porn. sloveso nadávati pojí
se s předložkou do a gt. pl. nadávky. Na-
dávali jí do čarodenic. Nadál mi do potvor.
Vynadál mu do kmínů. Brt. D. 184. — Při
pojmích pohybu užívali dříve často v, kde
my nyní užíváme do. Potom jej v hrob po-
ložichu. Hrad. 121. a. Vendu v dóm tvój.
Ž. wit. 5. 8. Vz více příkladů v List. filolog.
1882. 125.-126. (Gb.). — Do = za. Pře-
vlekl se do žebraka. Laš. Brt. D.

2. Do = gdo, kdo. V Podluží na Mor.
Brt.

Do-. — Do značí 1. že činnosť slovesná
jde až ku předmětu dotýkajíc se ho: do-
běhnouti, dohnati atd.; 2. dokončení děje:
domlátiti, dosušiti; 3. příčinu pomyšlenou :
dojíti spasení, dosíci, domysliti se; dopomoci;
4. výsledek, resultat dovršeného děje: do-

volati se, doprositi se, dopsati se čeho; do-
páliti koho. Předponu do- s předponami po-,
pře-, před-, pro-, s-, u-, vz-, r-: udává
a) místo, až kam: doprovoditi; b) prosté
ukončení dle času: doporučiti, dopověděti;
c) snahu: dopomoci; d) pleonast.: dozvěděti.
Vz více v Jurs. 21., 26., 29., 30., 31. Cf.
Do (Slov. I. 252. a: Do ve složení), Progr.
olom. gymn. na rok 1875. str. 5. (Pk.), Brt.
D. 167.

-do přípona: stádo. Bž. 231.

D°, dto = detto. Kh.

Doarendovati, aufhören zu pachten. Slov.
Bern.

Doarrestovati, aufhören zu arretiren, in
Verwahrung zu bringen. — koho. Bern.

Doba = čas, chvíle. Cf. Mkl. Etym. 47.
Dobami, ab und zu; hodná d.; toť je d.,
das braucht Zeit. Dch. D lehká, těžká. Ně-
jakou dobu. Mour. Po dlúzej dobé. Výb.
II. 16. — D. určitá, jistý čas. D. bronzová,
kamenná, železná, vz KP. I. 49., 46., 52.,
Krč. G. 1034., 1018., 1022., lidská, ib. 1035.,
deštivá, mořských chaluh a bezlebečných
živočichů, lesů kapradích a ryb, lesů jehličích
a plazů, lesů listnatých a ssavců, lesů ny-
nějších a člověka; první, druhá (palaeozoická),
třetí (mesozoická), čtvrtá (třetíhorní, kaino-
zoická), pátá (anthropozoická) doba zem-
ního rozvoje; prvohorní, jurská, druhohorní,
terciarní, diluvialní, křídová, neogenní, plio-
cenní, ledná či ledovcová či glacialní, post-
pliocenní, alluvialní, kamenouhelná, perunská,
palaeolithická, neolithická, metallická (doba
bronce a železa), historická, anthropokra-
tická. Stč. Zem. 641., 683., 684., 690., 706.,
708., 716., 717., 719., 626., 728., 729., 697.,
699., 637.-739. D. stavební, Bausaison, Us.
Pdl., zrůstu, Schd. II. 234., vzdělávání, Kuitur-
zeit, života, Lebensperiode, mýtní či porubní,
Hiebs-, přírůstku, Zuwachs-, schnutí, Ab-
sterb-, jarní atd., svlékání, Häutungs-, vy-
vinování, Entwickelungs-, výseku, Durch-
hiebs-, květu, Blüthen-, provozování, Be-
triebs-, finanční, pracovní (Kampagne), muž-
nosti, Mannszeit. Sl. les. Bylo to v době
životní krise (stačí: v živ. krisi). Km. Po-
svátné doby; d. slávy, vánoční, velikonoční,
míru, horojská, půlnoční, unesení a rozhor-
leni ; za prvních dob, za naší doby. Mour.
Trojí d. v rozvoji českého písemnictví (stará,
střední, nová). Tf. H. 1. 6. D. porodní. Kžk.
Por. 51., 48. Od tej doby nenaříkal až do
sie chvíle. NB. Tč. 43. V ta doba Samuel
k Saulovi vece. Bib. Južť jest dobře na tej
době; Druhý že jest v době ščasten (v čas-
ném životě). Hr. rk. 9., 281. V ta doba;
Vešla sta v někú dobu, aliquando. BO. V ta
doba k němu vece; V níž dobu on tu řeč
mluvieše; V tu dobu. Bj. Tu se v tu dobu
šturm poče. Alx. Anth. I. 3. v. 37. Nebo
by juž na tej době... Alx. A v ta doba aspoň
mieti k Bohu dobrú žádosť; A byl-li by
kto do té doby se nenaučil; Že sú ještě
v ta doba kryli se křestěné; Kteříž v ta
doba živi budú. Št. Kn. š. 3., 12., 13., 24.
V ta doba; V ta doby. Pass. V ta dobu.
ŽJK. Doba doby hledá. Smil. Doba k době
hodí se to k soně. Exc. Tč. — D. = rozměr
času. D. kyvu, ZČ. I. 130., Mj. 157., chvěje,

371*