120

Doudleby, dle Dolany, Daudleb, ves
u Rychnova (u Vamberka); Teindles, ves
u Budějovic. Pal. Rdh. I. 144., Blk. Kfsk.
657., Sdl. Hr. I. 176., II. 276-, III. 302., IV.
92., Tk. Ž. 220., S. N. Citujíce doudlebské
nářečí míníme Doudleby u Budějovic.

Doudov, a, m., Daudow, mlýn u Čáslavě.

Doufání. Št. Kn. š. 188. Proto jsem
přišel maje d. v tobě. Anth. I. 166. Jmě-
jieše d. v Hospodina. BO.

Doufanlivě, vertrauungsvoll. D. čekati.
Kom.

Doufanlivosť, i, f., vz Doufalosť. Kom.
Vz Smělý, Spoléhati.

Doufatel, e, m., der Hoffer. Dch.

Doufati m. do-ufati z do-u-pv-ati, strsl.
u-p-bv-ati, spodobou: do-u-pf-ati a vysu-
tím p: do-uíati. Gb. Hl. 94., Bž. 29., 37.,
Mkl. Etym. 269. Význam kořene pv uka-
zuje se ve slově odvozeném pevný. Gb. Hl.
94. Cf. Úfati. — več, v koho (kdy). Oči
všech doufají v tebe. Mž. 10. V bídách
v Boha d. uč se. Kom. — v čem, v kom.

V úzkosti nezúfej, ale v Bohu doufej. Mor.
Tč. Synové israelští nedoufají v kopích ani
v střelách. Br. Protož doufajíce v Bohu
buďtež hotovi. Žžk. 4. D. v božské do-
brotě; Bůh, v němž doufávali naši otcové;

V svém Bohu já doufám. Kom. — čemu,
komu. Doufám Bohu a právu, že mi po-
moženo bude. NB. Tč. 66. (139., 172.). Ne-
doufal sobě, aby sám české moci odolati
mohl. V. Doufej jeho sv. milosti; Aby ni-
žádný z nás nedoufal své sile, své múdrosti.
Hus I. 437., III. 133. Střieci se těch, jimž
nemóž d., by rádi po pravdě stáli. Št. Kn.
š. 166. — do čeho. Neufaj i jeden do roda
velikého ani do smysla hlubokého; Do
bratra uíaje; Ufaju do pomoci sv. Václava.
Dal. 40. 13., 62., 34., 109. 21. (str. 70., 108.,
179.). Ztratě obec neufaj do brada. Dal. 4.
9. (str. 10.). Nedoufá do boží pomoci, do-
broty. Št. Kn. š. 30. — komu čeho. Po-
něvadž doufá mu duší, z nichž počet má
dáti nejvyššímu pastýři, proč mu nedoufá
bobkóv ovčích? Hus I. 446. — nač. Kdo
na Boha nedoufá, ten si brzo zoufá. Us.
Tč. — jak. Doufej směle, dokud duše
v těle. Prov. Tč.

Doufavý = doufanlivý. Vz Doufalý. Jen
někdy svůj d. vyšle hled. Nrd.

Douhar, a, m., os. jm. Arch. IV. 95.

Doucha, y, m. D. Frant, kněz a spiso-
vatel v Praze, ³¹/₇ 1810. - ³/₁₁84. Vz Tf. H.
1. 3. v. 166., 173., 200., Jg. H. 1. 2. v. 545.,
S. N., Šb. Děj. ř. 236., Slavín II. 59. Obšír-
nější jeho životopis také v Osv. 1884. nebo
1885. Slovník tento obsahuje mnoho slov,
jež Dch. buď sám utvořil aneb z knih, z no-
vin, z cenníku v a z mluvy lidu sebral. —
Ľ. Karel, řed. čes. gymn. na Smíchově,
naroz. 1838., spisovatel. Vz Tf. H. 1., 181.
Přispíval pilně do tohoto slovníku. Vz Úvod.

Douchati, douchnouti. — na čem oprav
v: nač, kam a na studeném oprav v: na
studené. Po třikrát naň duchl a žádného
znamení jsme neviděli. NB. Tč. 72.

Douche. Vz Kram. Slov. 94.

Ďouka, y, f. = děvka, děvče. Us. v severo-
vých. Čech. Sá.

Doule, pl., f. — vytlačené voštiny. Jsou
prý proti bolení krku; přikládají se spařené
a vlažné na krk. U Čejova (u Humpolce).
Jos. Svátek. — D. = dole. U Loun, u Ra-
kovníka. — D., mlýn u Vimberka. PL.

Doulu = dolů. U Slaného. Mý. Vz Doule.

Doumbravský, ého, n., os. jm. Žer. Záp.

II. 182.

Doumříti, vollends sterben.

Douně, ě, f. = dutina. U Kostelce nad
OH. Ktk.

Douničan, a, m. = dolničan, dolňák_tkdo bydlí na dolním konci dědiny. Slov.
Sl. ps. Šf. II. 138.

Douňkati = uňkavé domluviti, näselnd
aussprechen. — co: slovo, řeč. Mor. Tč.

Dounovať, vz Unovať. Slov. Možno, že
vás to aj donuje. N. Hlsk. III. 66.

Doupa. — D. = zadek, řiť, der Hintere.
MM.

Doupátko, vz Doupa.

Doupě. V doupěti se uhnízditi. Jir. Anth.

III. 207. D. také dutina některé útroby. Vz
Slov. zdrav. 64. — D., Daupie, ves u Telče.

Doúpěti, ěl, ění, ausjammern.

Doupkový mlýn, Daubkauer Mühle, u
Brtnice v Jihlav.

Doupna, y, f., Neuhaus, osada u Křivo-
klátu. PL.

Doupnácek, čku, m., vz Doupnák. Lpř.

Doupnák, doupnák, u, rn. = vyhnilý,
dutý strom, ein hohler Baum. U N. Kdyně.
Rgl. — D., a, m. = divoký holub, že v dou-
patech, v doupnacích žije, columba oenas;
na Mor. gaurník. Vz Frč. 352., Schd. II.
460., Koll. III. 343. D. hájí si svého buku,
v němž má své hnízdo, když se chystají
jej stiti: Mój buk, mój buk! Km. 1886. 378.

Doupnatý, něm. rogel. Dch. Veliký dub
a (ale) d-tý, malý a (= ale) houževnatý.
Č. M 268., Lpř.

Doupněti = doupnatěti. Šm.

Doupnitá Hora. Sdl. Hr. II. 50.

Doupný, vz Doupnatý. Socha jeho (Mo-
lochova) měděná byla doupna. Sš. Sk. 86.

Doupomíuati. — se čeho. Jindřich do-
upomínav se těch peněz mne neodvadil;
Když se d-ná těch 8 kop, má jemu list zase
vrátiti. Půh. I. 367., II. 223., 315. — se
čeho na kom. Nebude-li se moci na jiných
rukojmích ostatku peněz d., tehda muož se
na ta dva navrátiti; Má se d. ostatka pe-
něz ha jiných rukojmích. Púh. I. 307., 313.,
381, II. 142., 443., 445., 449., 455. — čím.
Listem bratra mého nedílného douporoinal
se 600 zl.; P. Kateřina tím listem d-la se
a peníze za ten list vzala. Půh. I. 346., II.
272. — kdy, jak dlouho. D-nal se jejího
véna po její smrti; Toho se na něm ne-
mohl d. osm let. Půh. II. 408., I. 126.

Doupov, mě. u Kadaně. Tk. IV. 301.,
Blk. Ktsk. 599., 280., Sdl. Hr. I. 218., Tk.
V. 185., Tk. Ž. 220., S. N.

Doupovcová, é, f., os. jm. Vz Blk. Kfsk.
1300.

Doupovec, vce, m., os. jm. 1580. Tk.

IV. 138., 139., Žer. Záp. II. 182., Tf. Odp.
386., Blk. Kfsk. 1300., Sdl. Hr. IV. 244.,
278., Tk. V. 66., Tk. Ž. 20.