173

Ďumbír, vz Dumběr. Němc. III. 383.,
Bstp. 1491., S. N.

Duníce, e, m. = dumec.

Dumec, mce, m., der Dünkelhafte. Slov.
Ssk., Šm.

Duměk, mku, m. = domek. Ve Slez. a
na Mor. Tč., Sš. P. 462. — D., mka, m.,
os. jm. D. Jos., zemský hospodářský učitel
a spisov. Vz Tf. H. 1. 3. vd. 200-

Duměti, kauern. — komu kde. Milec
duměl jí u nohou. Dch. — se, über etwas
staunen. 8m.

Dumfort, u, m. = průjezd u domu, šp
z něm. Durchfahrt. U Počat. Jdr.

Dumin, a, m.= Dominikus. Dumine, bába
sedí v komíně, vybírá tam vrabce, strká je
do kapce. Mor. Km. 1886. 592.

Důmínka, die Erwähnung. Vyznávají,
že dobrovolně dali jsou pánům vinici s tako-
vými výminkami a d-mi, i pod ten plat,
jakož to ten list v sobě Šíře obsahuje. Faukn.
47.

Dumka, y, f., os. jm. D. ol. VII. 113.

Důmka = domů. Už ja mosím domů,
důmka, za dveřama stojí hůlka. Sš. P. 714.

Dumľa, e, f. = dumlík. Slov. Ssk. —
D., das Sieb. Ib. Ssk.

Dumlík, brassica napus rapifera, napo-
brassica, tuřín. Vz Rstp. 86., Kk. 214., Mllr.
25. — D. = cumel. Us. Kšť., Rsck.

Dumně = dumavě. Osv. VI. 871., Kká.
K sl. j. 140.

Dumněnka, y, f., die Meinung. Šm.

Dumnívati se čeho = domnívati. Laš.
Tč.

Dumnomyslný, hochmüthig. Šm.
Dumnoplaský, hochtrabend und schal.
Šm.

Dumnosť, i, f., der Hochmuth. Šm.

Dumný. D. hluk, tönend, dröhnend. Mor.
Tč. — D. = dumavý, zadumavý, smutný.
Slez. Tč. D. čelo, Čch. Petrkl. 24., zamyšlení,
Osv. VI. 591., říš, píseň, Nrd. Bld. 14., oko,
sen, Vrch., moře. Kká. K sl. j. 104. Dumným
okem v dáli pozírá. Kyt. 1876. 90. — D.,
hochmüthig. Šm.

Dúmovitý. D. rostliny, hyphaeneae: dúma,
dupník, vývratnice, moukeň, houžeň. Vz Rstp.
1609.

Dumpling, u, m. D. s hrozinkami, der
Kurrantdumpling, jídlo. Šp.

Dumrajice, dle Budějovice = Tubero-
vice, Dumrovitz, ves u Mor. Krumlova.

Důmysl, der Scharfsinn, rozeznává bystře
rozdíly nejpodobnějších sobě věcí Hš. Sl.
149.

Důmyslný = důvtipný atd. D. soustava,
Čch. Bs. 140., přístroj. Sté. Zem. 321., Mj.
6. — D. = aprioristický. D. vědomosti. S. N.
I. 3.

Dun, u, m. = dunění. Hdž. Rkp.

Důň, Duoň, ě, m., os. jm. D. ol. VIII.
431., XI. 323.

Duňa, dle Káča = dyně. Slov. Ssk. —
D„ dle Bača, os. jm. Půh. II. 531.

Dunaj = řeka, Donau. Vz S. N. Danuvius
od kelt. adj. dánu = fortis, tato keltolatiuská
forma přešla do němčiny a z té do slovan-
štiny. Vz List. filol. III. 239. Dunaju, Dunaju,
ty rieka hltavá, povedz, kolkós ludí v sebe

pochovala? Sl. ps. 132. — D. = voda, řeka
vůbec. Na Mor., v Čech., v Lužici, v Polsku,
v písních maloruských. Dle Jagiče v List.
filol. III. 240. má tento význam původ svůj
v Dunaji skutečném a vznikl teprv potom,
když Slované s Dunajem skutečným se se-
známili. Cf. Ľunajek. Tak silně pršelo, že
za krátko tekly dunaje (= veliká voda, pří-
valy). U Týřovic u Rakov. Šíma. Jak pres
hrázku prekročila, prešvarného syna měla;
pantličkú krk zavázala, hodila ho do dunaja.
Na jihových. Mor. Brt. U dunaja šaty perú,
de (kde) vojáci maširujú. Brt. P. 64. Šla
Kača pro vodu k bílému dunaju; V okénečku
sedá, pěkně sobě spívá, její hlasek padá
zrovna do dunaja; Jak přijeli k mořu: Staň
kočarku se mnu, abych se napila z bystreho
d-ja; Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale
sem učena přilehna k d-ju; Hoďte ji v d.
hlyboky; Kole d-ja chodila, do d-ja ho ho-
dila, jakby jeho máť nebyla. Sš. P. 125.,
126., 146., 147., 157., 156. Jen jedného syna
mala, hodila ho do d-ja; Z druhej strany
d-ja Durna Ruce myje; Jak byl prostřed
d-ja, volal, Bože, kraja; Z jednej stRany za
d-jem vadil se žid se šuhajem; Kdo ten d.
přeplyne, ten to děvče dostane; Můj zeleny
vinek po dunaju skače a moja poctivosť
v koliběnce plače; Potom tě. má milá, do
d-ja hodím, do d-ja, do tej hlubočiny, co
by se nad tebú klokočky točily; Hruška
stojí na podolí, pod tu hrušku d. bystrý;
Fókni, větře, z d-je, shoď jablečko lebo dvě;
Vřutil Jas Jašenku v ten d. hluboky; A volim
ja, volim přes ten d. plynuť, mižli v tvojich
rukach zhynuť. Sš. P. 157.. 187., 188., 189.,
378, 473., 563., 767., 777. Stojí hruška
v širém poli, pod tou hruškou d. běží. Sš.
P. Vítr od d-je a d. za ním. Prov. Tč. Cf.
Labe (dod.), Dunajka, Dunajský. — D. =
třetí zpěv Kollárovy Slávy dceRa. — D., psí
jm. Brt.

Dunajec, jce, m., řeka v Polsku. Perw.
D. == rieka pod Lomnicou na severnom spáde
Tatier. Č Čt. II. 354. Vz S. N. — D., ves
u Rejhradu. Tk. III. 94.

Dunajda. Ej dunaj dunaj dunaj, ej dunaj
d. Sb. sl. ps. II. 1. 110.

Duuajek, jku, m. = potůček, járek. Laš.
Brt. D. 209.

Dunajice, dle Budějovice, Dunajitz, ves
u Lišova. Vz Blk. Kfsk. 657.

Dunajíček, čku, m. = vodička. A já ti
uplynu preč po d-čku; Šla děvečka na vo-
dičku ež k bystrému d-čku. Sš. P. 692., 154.

Duuaička, y, f. = vodička. A ty milý
převozníčku, převez ty mě přes tu malú
d-čku, přes vodu studenú, vodu bystrú. Sš.
P. 244. Vz Dunaj, Dunajka.

Dunajka, y, f. Bystré vody v horách a
d-ky na záhonech dělají žlaby v zemi. Ostrav.
Tč. Ve vých. Mor. a ve Slez. rovně tekoucí
potok a každý hlubší příkop (nádržka)u mlýna,
kudy voda na stavidla teče, slove d-kou.
Cf. Dunaj. Tč. Po velkém lijavci tekou mo-
ravky a d-ky po pastviskách. Slez. Tč. —
D. Vyjde k němu z vody sivej víla D-ka.
Btt. Sp. 180.

Dunajov, a, m., ves na Slov. Phld. IV.

500.