535

dítě), fazol (Blatnice porn.); b) rodu ženského:
noclaha (uh.), łoža (uh.), stupňa (Jič.), mo-
tyla (Jič.), pałacha (laš.), podešva (č. pode-
šev, m.), tvaružka (laš.), klarneta (laš.), per-
gamena (laš.), šátka (Jic. laš.), vlňanka (laš.

= vlňák), šnuptychla (laš.), kapišona (laš.),
litra (laš.), klapeta (laš. = klepeto), játra
(Jič. jed sem játru), jeď = jedi (laš), žaluď

— žaludi (val.), ovoc — ovoce (val., laš); c)
rodu středního: strnadlo (pom.), strnádko
i strnádka (uh.), iskerko (laš.; slov. isker-
ska = bellis perennis), brlo (laš.), brko (uh.).

— 2. Na Starojicku a na Laších, zvláště
v části moravské a na Frýdecku dívka ne-
vdaná mluví o sobě neutrem. Taktéž mluví
se neutrem k ní a o ní. Všude na Laších za-
choval se tento způsob aspoň o třetí osobě,
když se mluví o děvčátku: Hdě si byuo,
Manďa? Byuo sem na úce, obracauo sem
seno (Hodslavice). Šak už sem stanuté
(= už jsem vstala). Já sem sa ho už na-
prosiuo (ib.). — Ptal jsem se v Hodslavicích
děvčátek, jak které je (t. j. jak se jmenuje
křestním jménem), i odpovídalo jedno:
„Ternu je Anděua, ternu Mila." A na otázku,
čí jsou: odpovídala: Já sem Zelenkovo, to
je Kubovo a to Kopečkovo. „Naša dívka,"
pravili mi v Morkově, „má 26 rokůch a my
ma dycky tak pravíme: Hdě si bylo." —
Rodiče i vdané dceři tak říkají, kdežto jiní
o ní rodu ženského užívají. Sama mladá
žena nesnadno té změně zvyká, a s počátku
se tím i stydí. — 3. Rodu středního užívá
se i o věcech jiného rodu, jakož i osobách,
když se mluví s opovržením. Vrčí to po
mě (pes). Neumí to ani zazpívať. — 4. Jm.
brach jest f. i o muž. osobách ve rčení:
Milá brachu! Brt. D. 162. — Jména zvířat
opatřená přívlastkem mívají za nom. pl.
akkusativ jako neživotná: sivé voly, vrané
koně, mladé ptáky, drobné raky. Mor. Na-
opak neživotná u přirovnání se životnými
připodobňují se k nim: Chlapci jak hřebíci,
jak válci. Oni sú takovi trami. Brt. D. O j.
podstatném a přídavném vz Brt. D. 161-163.
O jménech zdrobnělých na Mor. vz Brt. D.
149., 153. — J. dědičná rodů šlechtických
zjevují se po prvé za krále Václava I.
(1230.— 1253.); měšťané počali osobovati si
je teprve v 16. stol. zhusta. Pal. Rdh. I. 116.
Popis strčes. osobních a křestních jmen.
Vz Mus. 1832. I. 60. atd. 187. atd., Pal. Rdh.
I. 115. — 128. Rozbor etymologický místních
jmen českoslov. Vz Mus. 1834. IV. 404. atd.,
Pal. Rdh. I. 128.-141. — Str. 646. b. ř. 22.
zd. za Podstatný polož: Bž. 65. a násl.,
Pomístný, Pojmový, Složený, Prvotný, Po-
množný, Pojednotný. — Ib. 17. ř. zd. za mě-
síců polož: a národů: Čech, Němec. — Ib.
13. ř. zd. za Živa polož: b) většina jmen
odtažitých označující stav a vlastnosti: ne-
moc, nouze, ctnosť, statečnosf atd. Bž. 71. —
J. = pověsť (str. 646. a.). Já jdu na pořádek
a ne na jméno. Us. Pakli by prve zlé j.jměl.
NB. Tč. 120. Dražšieho nic nenie jmene do-
brého; Střez se jmene zlého. Dal. 76. Sbožie
a rozkoš přestane, jedinéť dobré jmě ostane;
Opustě všě po duši, dobývaj jmene ctného.
Dal. 105. Ze jména (dle j.) byl věhlasný.
Alx. — Ve jménu. V tohoj jmeni, o němž

kázal. Výb. II. 6. Ve jmenu tvém. Ž. wit.
62. 5. — Ve jmě. Sv. ruk. 160. (v. 34.).
V naše jmě budú k tobě volati; Tobě v jich
jmě česť činiece. Výb. II. 13., 18. Na to
vem odpoviedámy a v jmě božie za právo
nalezujem. Arch. IV. 358. Jdi ve jméno
boží. BN. Ve jmeno Jesu Kristovo pozři a
viz. Št. N. 179. II. A tak počnu je ve jmě
božie; Ktož přijme spravedlného ve jmě
spravedlného; Cožkoli budete prositi u mé
jmě; Světiti toho svatého den, ve jmě kte-
réhož jest založen kostel; Ne ve jmě po-
vědieti sluší, s kým jest shřešil. Št. Kn. š.
6., 34., 222., 241., 246., 253 — Ze jména.
Jenž ze jmene byl věhlasný. Alx. Vz hořeji
u j. = pověsť. Pište židóm ze jmene mého.
BO. — Jménem = jmenovitě. A tak aby
vždy plnil kázánie jeho jmenem desatero;
Protož písmo praví a jmenem sv. Jan; Ktož
by kúpil jen tak holý plat a nekúpil něčeho
jmenem, s čeho by jemu měl ten plat jiti;
Sám nevěda jmenem, čeho žádá. Št. Kn. š.
36., 72., 154., 188.

Jmenodárce, e, m., der Namengeber.
Dch.

Jmenodavce, e, m. = jmenotvorce. Šm.

Jmenopis, u, m., das Namenverzeichniss.
Jir. (Šf. III, VIII.)

Jmenoslov, u, m., das Namenverzeichniss,
repertorium. Šd. J. či slovník osobných
jmen sebraný od Pačice 1828.

Jmenosloví. České j. Vz Pal. Rdh. I.
115.

Jmenoslovný. J. zkoumání. Jir. Osv.
1886. 911.

Jmenotvorce, e, m., der Namengeber,
Nenner. Šm.

Jmenovací dekret. Pr. tr.

Jmenovaný. Jurný, otec sirotka již jmeno-
vaného. Lidé nyní j-ní (toho) povědomí ne-
jsú; Dluh v žalobě j-ný. NB. Té. 166., 61.,
46. — J. = proslavený, na slovo vzatý. Dal.
Mezi hrdinami byl najjmenovanější, nomina-
tissimus. BO.

Jmenovati se čím. A protož jmenuje
se (spravedlnost) matkou všech lidských
nařízení. Kol. 3. Se všemi užitky, kterýmiž
se koli jmény j. mohú. List. hrad. 1482.
Té. — s nom. Skutečné, stálé jméno vy-
jadřuje se při slovesech slouti, j. se nomina-
tivem. V tom městě, jež Velehrad sluje. ..
Brt. S. 3. vd. 64. Sr. konec původ. článku.
— koho k čemu: k soudu. Zř. F. I. —
komu. Aby sobě j-li, jakými by sobě pe-
nězi platiti měli. NB. Tč. 29. — zač. Ty
penieze nebyly j-ny za ten les a zaplaceny.
Půh. II. 618. — se. Nepřijde na to, jak se
kdo jmenuje, ale jaký je. Us. Tč. — se nač.
Jak se menuješ na přezvisko. Laš. Tč.

Jmenovatlivý pád = nominativ!! Utvořil
Rosa.

Jmenovatý. BO.

Jmenovitě. Tovařiš Tlukuov v tej ža-
lobě jest s Tlukem j. obžalován. NB. Tč. 82.
P. B. z Kunštata, j. z Poděbrad. Půh. II.
528. (II. 611.). Proč, když angel jmenoval
jest apoštoly, Petr jmenován jest j. ? Hus
II. 135. J. die: Ktož... Št. Kn. š. 53.

Jmenovitý. Fojt žalobníkovi rok složil
do dne j-tého; Dali mu rok j-tý po súdě