638

Kolčina, y, f., ein schlechter Pfahl.

Kolčínek, nku, m., ein Zirkel. Šm.

Kol čiti, sr. Vykoléiti.

Kolčoř, e, m. = kolář. Laš. Tč.

Kolčovatel, e, m. = kučitel, klučitel. K.
pralesov. Slov. Dbš. Úv. 7.

Kolčovati = klučiti, klučovati, kopati.
Slov. let. IV. 69. Tyto háje a stromy zdejší
obyvatelé pořád ještě vypalují a kolčují.
Koll. III. 23.

Kolčovisko, a, n. = klučina, klučenina,
das Gereut. Slov. Šd.

Kolčovník, u, m., rostl. Šm.

Kolda, y, m., os. jm. Arch. II. 293., D.
ol. I. 42., Pal. Rdh. I. 121., Tk. I. 612.,

IV. 404., 643., VI. 350., Blk. Kfsk. 1338.,
S. N., Ukaz. 48., Let. (rejstřík), Sdl. Hr.

V. 362., Rk. Sl. — K. = koldoš, nadávka,
asi: Lump. Slov. Sokl. II. 551. — Koldové
= Kuadové. Chlpk. Sp. 166.

Koldice, dle Budějovice, hrad nad řekou
Muldou. Pal. Děj. II. 1. 254., Tk. II. 150.,
153., III. 650., IV. 730., V. 245., VI. 19.,
97., Tf. Odp. 50, Sdl. Hr. II. 14., 15., 169.,
III. 225., V. 362., Rk. Sl.

Koldín, a, m. (od Koldy, Pal. Rdh. I.
134.), ves u Chocně; K. Mladý a Starý,
Jung-, Alt-Koldín (Habřina), dvory tamtéž.
Blk. Kfsk. 1338., Sdl. Hr. 255., II. 277., Rk.
Sl. — Z K-na Krist. Pav., kancléř Star.
mě. praž., 1530-1589. Vz Tf. H. 1. 3. vd.
59., Tf. Mtc. 237., Jg. H. 1. 2 vyd. 584.,
Jir. Ruk. I. 363., Šb. Dj. ř. 2. vyd. 258.,
S N., Ukaz. 48., Mus. 1886. 652., Rk. Sl.

Koldinský Ludv. 1753. Jg. H. 1. 2. vd.
581., Jir. Ruk. I. 364., S. N.

Koldokola, ringsherum. Rk.

Koldoš, e, m., vz Kolda.

Koldovka, y, f., sam. u Tábora.

Koldún, u, m. = hostec (břed), který se
paškálem oblepí a nachá až odpadne. Val.
Vck. Cf. Koltoun. — K, a, m. = čaroděj-
ník, strygoň, rus. Phld. VI. 221.

Kolduš, e, m. = koldoš. Dbš. Obyč. 86.

Koldycať se = koláceti se. Slez. Šd.

2. Kole. Brt. D. 189. K. jedenácti hodin.
Brt. A jeli tam k. vody. Sš. P. 97. Byla
akorát k. téj stodoly řeč; K. tých hodin
sem se naplakala. Mor. Brt. D.

Kolebač = dětská houpačka z plachty
mezi dvěma stromy sestrojená. Mor. Vck.,
Hrb.

Kolébadlo místo: kolebadlo.

Kolébání, n. Je konec k. (říká se, skon-
čilo-li se něco příjemného). Zlinsky. Brt.
K. či librace měsíce. Stč. Zem. 212.

Kolébati. Bž. 11., Mz. v List. filol.VIII.
187. — abs. Opomene-li kdo, maže koláče,
některý pomazati, říká se o něm, že bude
kolébati. U Bělohr. Bf. Při vázání obilí na
poli říká se o tom, kdo nakládaje na po-
vříslo hrsť zapomenul, že kolíbá. U Kr.
Hrad. Kšť. Já k. neumím, za kolébku se
stydím, kolíbej si sama, šak si jeho mama.
Sš. P. 202. Nechti s každým sobě hráť,
lebo musíš kolíbať. Slez. Tč. — koho.
Uslyšela v hrobě zpívať, malé díťátko ko-
líbat. Sš. P. 90. Keď vítr pověje, budeš ty
si mysleť, že fa máť kolíbe. Sš. P. 140. —
koho komu. Moje děti mně kolibte. Sš.

P. 119. — koho, se kde. Už mě moja
maměnka na rukách kolíbala; Což nemám
býť žalostivá, má poctivosť se kolíbá, má
poctivosť v kolibečce, tobě, synečku, svítí
slunce. Sš. P. 204., 259. K-la na svém srdci
robě, děcko v klíně. Kká. Stromy ve svém
klíně hvězdy k-ly. Vysoko v azuru k-bal
se skřivan. Vrch. Jakýs nový cit dme ji
ňádra, na rtu k-bá se. Čch. Bs. 93. Tresť,
jenž se kolébe u vodě. Bj. — se Kolebte
se (fluctuate) a vrťte se. BO. — čím jak.
Sosny vrškem vábné k-bají. Osv. V. 536.
Na prázdno nemá se kolébkou k., vykolíbe
se prý dítěti spaní. Brt. v Km. Pláň ko-
lébá se kukuřici žlutou. Kká. K sl. j. 26.
— koho kam. Zvony do snění dnes k-ly.
Ruch ji v domy k-bal. Vrch. Šum k-bal
mne v polosnění. Hrts. Obláčkové niž se
k-li. Hdk. — kudy. Větřík kolébající se
oknem v komnatu. Hrts. — se s kým.
K-li bychom se s židy nevěrnými. Hus I.
111. — proč. Josef ho k-bá z veselosti.
Brt. P. 163.

Kolébavka, y, f. = píseň při kolébání,
das Wiegenlied. Vz Ukolébavka. Kká. K sl.
j. 149. K-ku pěti. Čch. Dg. 709. Jaké k-ky
na Mor. zpívají, o tom vz v Km. 1886. 261.
a násl., Kda. 1876. 442. — K. = český ná-
rodní tanec. Back.

Kolébavosť, i, f., schwankende Beschaf-
fenheit.

Kolébavý. K. krok, Arb., tanec, Us.,
píseň, rým. Dk. Poet. 405.

Kolebina, y, f. = vyžlabená cesta n.
půda, die Mulde. Na již. Mor. Šd., Brt. D.
222.

Kolébka. Cf. Šrc. 248., Mkl. Etym. 124.,
Mz. v List. filol. VIII. 187., Sdl. Hr. IV.
61. K. římská. Vz Vlšk. 227. Vem si, milá,
kolíbku 8ebó, bodeš mět moziko celó. Sš.
P. 495. Sekej, synku, sekej lipko, své pa-
nence na kolíbko. Ib. 554. Ten je hned
z k-ky (o nedůtklivém). U Kdyně. Rgl.
Často k-ky z rukú nevypustiti. Št. Kn. š.
69. Půjčí-li se k. z domu, jistě jí bude
doma třeba. Sk. Kolíbá-li se k. na prázdno,
nemůže v ní potom ditě spáti. Mus. 1853.
472. Co k. vyhoupala, to motyka zakopala.
Us. Šd. Položí-li cizí osoba něco na k-ku a
potom to zase vezme, vynese dítěti spaní.
Mus. Hádanky: 1. V lese to pnělo, listi to
mělo, nyní to nosí duši a tělo. 2. Čtyři
nohy, dvě podešvi, duše nemá, duši nosí.
Km. 1886. 719. Brt. — K. člověčenstva.
Stč. Zem. 739. — K. = hrsť obilí. Na k-ku
dávati = nakládati hrsti na povříslo. U Vy-
sokého. Kšť. V Kunv. = kterou žnečka na
povříslo položiti zapomněla. Vz Kolébati
abs. Msk. — K. = přístroj kolébavý na
tlučení másla. Tlouci máslo v k-ce. U Dlaž-
kovic. Dch.

Kolébkář, e, m. — kolebečník. Šd.

Kolébkový, kolíbkový, Wiegen-. Šm.

Kolebov, a, m., Kolleben, ves u Lito-
měřic.

Kolec = zápasník, kdo kole. Výb. I. 678.,
Št. Kn. š. 98. — K. == kůlec, das Pfälchen.
Šp. Na kolec někoho vraziti. Us. Dch. —
K. = osten zvl. tvrdý, silný, bodlavý, der
Dorn. Vz Osten. Čl. Kv. XXI. Lodyha ostru-