Předchozí (637)  Strana:638  Další (639) |
|
|||
638
|
|||
|
|||
Kolčina, y, f., ein schlechter Pfahl.
Kolčínek, nku, m., ein Zirkel. Šm.
Kol čiti, sr. Vykoléiti.
Kolčoř, e, m. = kolář. Laš. Tč.
Kolčovatel, e, m. = kučitel, klučitel. K.
pralesov. Slov. Dbš. Úv. 7. Kolčovati = klučiti, klučovati, kopati.
Slov. let. IV. 69. Tyto háje a stromy zdejší obyvatelé pořád ještě vypalují a kolčují. Koll. III. 23. Kolčovisko, a, n. = klučina, klučenina,
das Gereut. Slov. Šd. Kolčovník, u, m., rostl. Šm.
Kolda, y, m., os. jm. Arch. II. 293., D.
ol. I. 42., Pal. Rdh. I. 121., Tk. I. 612., IV. 404., 643., VI. 350., Blk. Kfsk. 1338.,
S. N., Ukaz. 48., Let. (rejstřík), Sdl. Hr. V. 362., Rk. Sl. — K. = koldoš, nadávka,
asi: Lump. Slov. Sokl. II. 551. — Koldové = Kuadové. Chlpk. Sp. 166. Koldice, dle Budějovice, hrad nad řekou
Muldou. Pal. Děj. II. 1. 254., Tk. II. 150., 153., III. 650., IV. 730., V. 245., VI. 19., 97., Tf. Odp. 50, Sdl. Hr. II. 14., 15., 169., III. 225., V. 362., Rk. Sl. Koldín, a, m. (od Koldy, Pal. Rdh. I.
134.), ves u Chocně; K. Mladý a Starý, Jung-, Alt-Koldín (Habřina), dvory tamtéž. Blk. Kfsk. 1338., Sdl. Hr. 255., II. 277., Rk. Sl. — Z K-na Krist. Pav., kancléř Star. mě. praž., 1530-1589. Vz Tf. H. 1. 3. vd. 59., Tf. Mtc. 237., Jg. H. 1. 2 vyd. 584., Jir. Ruk. I. 363., Šb. Dj. ř. 2. vyd. 258., S N., Ukaz. 48., Mus. 1886. 652., Rk. Sl. Koldinský Ludv. 1753. Jg. H. 1. 2. vd.
581., Jir. Ruk. I. 364., S. N. Koldokola, ringsherum. Rk.
Koldoš, e, m., vz Kolda.
Koldovka, y, f., sam. u Tábora.
Koldún, u, m. = hostec (břed), který se
paškálem oblepí a nachá až odpadne. Val. Vck. Cf. Koltoun. — K, a, m. = čaroděj- ník, strygoň, rus. Phld. VI. 221. Kolduš, e, m. = koldoš. Dbš. Obyč. 86.
Koldycať se = koláceti se. Slez. Šd.
2. Kole. Brt. D. 189. K. jedenácti hodin.
Brt. A jeli tam k. vody. Sš. P. 97. Byla akorát k. téj stodoly řeč; K. tých hodin sem se naplakala. Mor. Brt. D. Kolebač = dětská houpačka z plachty
mezi dvěma stromy sestrojená. Mor. Vck., Hrb. Kolébadlo místo: kolebadlo.
Kolébání, n. Je konec k. (říká se, skon-
čilo-li se něco příjemného). Zlinsky. Brt. K. či librace měsíce. Stč. Zem. 212. Kolébati. Bž. 11., Mz. v List. filol.VIII.
187. — abs. Opomene-li kdo, maže koláče, některý pomazati, říká se o něm, že bude kolébati. U Bělohr. Bf. Při vázání obilí na poli říká se o tom, kdo nakládaje na po- vříslo hrsť zapomenul, že kolíbá. U Kr. Hrad. Kšť. Já k. neumím, za kolébku se stydím, kolíbej si sama, šak si jeho mama. Sš. P. 202. Nechti s každým sobě hráť, lebo musíš kolíbať. Slez. Tč. — koho. Uslyšela v hrobě zpívať, malé díťátko ko- líbat. Sš. P. 90. Keď vítr pověje, budeš ty si mysleť, že fa máť kolíbe. Sš. P. 140. — koho komu. Moje děti mně kolibte. Sš. |
P. 119. — koho, se kde. Už mě moja
maměnka na rukách kolíbala; Což nemám býť žalostivá, má poctivosť se kolíbá, má poctivosť v kolibečce, tobě, synečku, svítí slunce. Sš. P. 204., 259. K-la na svém srdci robě, děcko v klíně. Kká. Stromy ve svém klíně hvězdy k-ly. Vysoko v azuru k-bal se skřivan. Vrch. Jakýs nový cit dme ji ňádra, na rtu k-bá se. Čch. Bs. 93. Tresť, jenž se kolébe u vodě. Bj. — se Kolebte se (fluctuate) a vrťte se. BO. — čím jak. Sosny vrškem vábné k-bají. Osv. V. 536. Na prázdno nemá se kolébkou k., vykolíbe se prý dítěti spaní. Brt. v Km. Pláň ko- lébá se kukuřici žlutou. Kká. K sl. j. 26. — koho kam. Zvony do snění dnes k-ly. Ruch ji v domy k-bal. Vrch. Šum k-bal mne v polosnění. Hrts. Obláčkové niž se k-li. Hdk. — kudy. Větřík kolébající se oknem v komnatu. Hrts. — se s kým. K-li bychom se s židy nevěrnými. Hus I. 111. — proč. Josef ho k-bá z veselosti. Brt. P. 163. Kolébavka, y, f. = píseň při kolébání,
das Wiegenlied. Vz Ukolébavka. Kká. K sl. j. 149. K-ku pěti. Čch. Dg. 709. Jaké k-ky na Mor. zpívají, o tom vz v Km. 1886. 261. a násl., Kda. 1876. 442. — K. = český ná- rodní tanec. Back. Kolébavosť, i, f., schwankende Beschaf-
fenheit. Kolébavý. K. krok, Arb., tanec, Us.,
píseň, rým. Dk. Poet. 405. Kolebina, y, f. = vyžlabená cesta n.
půda, die Mulde. Na již. Mor. Šd., Brt. D. 222. Kolébka. Cf. Šrc. 248., Mkl. Etym. 124.,
Mz. v List. filol. VIII. 187., Sdl. Hr. IV. 61. K. římská. Vz Vlšk. 227. Vem si, milá, kolíbku 8ebó, bodeš mět moziko celó. Sš. P. 495. Sekej, synku, sekej lipko, své pa- nence na kolíbko. Ib. 554. Ten je hned z k-ky (o nedůtklivém). U Kdyně. Rgl. Často k-ky z rukú nevypustiti. Št. Kn. š. 69. Půjčí-li se k. z domu, jistě jí bude doma třeba. Sk. Kolíbá-li se k. na prázdno, nemůže v ní potom ditě spáti. Mus. 1853. 472. Co k. vyhoupala, to motyka zakopala. Us. Šd. Položí-li cizí osoba něco na k-ku a potom to zase vezme, vynese dítěti spaní. Mus. Hádanky: 1. V lese to pnělo, listi to mělo, nyní to nosí duši a tělo. 2. Čtyři nohy, dvě podešvi, duše nemá, duši nosí. Km. 1886. 719. Brt. — K. člověčenstva. Stč. Zem. 739. — K. = hrsť obilí. Na k-ku dávati = nakládati hrsti na povříslo. U Vy- sokého. Kšť. V Kunv. = kterou žnečka na povříslo položiti zapomněla. Vz Kolébati abs. Msk. — K. = přístroj kolébavý na tlučení másla. Tlouci máslo v k-ce. U Dlaž- kovic. Dch. Kolébkář, e, m. — kolebečník. Šd.
Kolébkový, kolíbkový, Wiegen-. Šm.
Kolebov, a, m., Kolleben, ves u Lito-
měřic. Kolec = zápasník, kdo kole. Výb. I. 678.,
Št. Kn. š. 98. — K. == kůlec, das Pfälchen. Šp. Na kolec někoho vraziti. Us. Dch. — K. = osten zvl. tvrdý, silný, bodlavý, der Dorn. Vz Osten. Čl. Kv. XXI. Lodyha ostru- |
||
|
|||
Předchozí (637)  Strana:638  Další (639) |