Předchozí (875)  Strana:876  Další (877) |
|
|||
876
|
|||
|
|||
Líti kolísá mezi I. 7. a V. 4. L., l'ú, liu,
přehlas. lí, novotvar lém, léš ..., vedlé toho leju, leješ a liju, liješ; impert. lí a lej, infi- nit, líti a léti; partc. lil, lál, léli; přechod. praes. lé, líc a leje, íc. Cf. List. filol. 1877. 297., 188C. 299., 1879. 224., 1882. 101., 1883. 450., 1884. 108., Bž. 26., 186. Lju, léš, lé. BO. — abs. Nelejte = nelžete. U Tábora. Šg. — co. Oko slzy lilo. Mcha., Kyt. —- odkud (se jak komu). Proudem lije se mu pot s čela. Us. Pdl Déšť se lije s oblak proudem. Vrch. Krev se mu lila z prsou. Šbr. Zmokl jsem, jen se se mne lilo. Us. Z vašeho synáčka nevinná krev leje (= se leje); Hned bystrá vodička z dunaja lela; A dež já si zpomeno, z vočí mi sloze lijó. Sš. P. 98., 193., 575. Ústa mi spievajú, oči sa mi smejú, ale od srdiečka slzy sa mi lejú. Ht. SI. ml. 207. — co kam. Ve zpěv leje svoji duši. Kyt. 1876. 9. V jichž dumný pláč své stříbro měsíc leje. Osv. VI. 594. Do Dunaja vodu lievať (marnou práci ko- nati). D. Šk. II. 268. — se. Prší, tak se leje (je liják). Brt. = kudy. Pot se mu po tváři lil. Tbz. Přes tváře lil se mu pot ručejem. Vrch. — jak. Leje se krev poto- kami. Ht. Sl. ml. 233. Leje (cedí) se jako z konví (o lijáku). Us. Dch. Vody léchu se jako dřieve byly obykly. BO. — kde. Lél jest to orudie (vasa) král v hlinovaté zemi. BO. Lití, n., das Giessen. L. děl, kulí. NA.
III. 125., 126.
Litice, Lititsch, ves u Králové Dvora;
Litnitz, ves u Úště; Littitz, ves u Žamberka a u Plzně. — Tk. IV. 207., V. 248., VI. 233., VII 332., Sdl. Hr. I. 5., 38., II. 278., IV. 371., Rk. Sl., Arch. VII. 712., VIII.
595., Tk. Žk. 223. Litice = fúrie. V MV. nepravá glossa. Pa.
Litický. L. vrchy v sev. východ. Čech.
Krč. — L., os. jm. Blk. Kfsk. 1355., 1356., S. N. Litice, Lauterwasser, ves u Vrchlabí. Blk.
Kfsk. 1356. Litichovice, dle Budějovice, Litichowitz.
ves u Benešova. Blk. Kfsk. 854., Rk. Sl. Litík = perličky, bůstky, der Schmelz,
Šp. -- L., ranunculus. Cf. Rstp. 12., Čl. Kv. 277., Odb. path. III. 701., Rosc. 141. Litina = železo surové, které se bez-
prostředně ze železných rud vytěžuje. Sb. uč. L kujná, vz Kujný; 1. mosazná, Messing- guss, šedá (která v písečné jámě zvolna vychladla, graues Roheisen), bílá (která rychle vychladla, weisses Roheisen); bílá: jasně bílá, grelles Eisen, dírkovatá, luckiges Roheisen,Weichfloss, vláknitá, blumiges Roh- eisen, lesknatá, Spiegeleisen, dodělaná, weiss- gares Eisen; 1. skořepová, která má povrch tvrdý a jádro měkké, Harteisen, maková = míchanina z litiny šedé a bílé, halbirtes RoheiseH. Včř. Z. I. 4. L. lupenatá, NA. IV. 172. Cf. Šfk. Poč. 348., Schd. II. 342., KP. IV. 75., 83. Litinka, y, f. = taška ze železné litiny.
Vz Prm. 1878. č. 9. Litka. Také u Kr. Hradce. Vrány již na
něho pijí litku = brzy umře. U Olom. Sd. Me sme k vám nepřišli pro žádnó litko, a |
me sme k vám přišli pro hodnó dívko.
Brt. N. p. I. 226. —- Litka litka nebo litky litky. Volání na kachny. Vz Lidli. Kšť. Litkovice v Bolesl. u Mnich. Hrad. Blk.
Kfsk. 843., Sdl. Hr. IV. 117., 124., Rk. Sl. Litkup, meripotus. 1424. Cf. Kram. Slov.,
Zbrt. 109., Arch. VIII. 487. To je sešlý kůň, vrány mají už na něho vypitý 1. (on brzy zcepení a ony ho rozklobou). U Žamb. Dbv. Litkup píti. Sv. ruk. 276. Napivše se s nimi 1-pu. Bart. 89. Litkupec. Prodavač i kupec i 1. neb pří-
mluvce zevně pohaněni buďte. Hus III. 285. Litkupník. Tito prodavače sú pohaněli
a sami kupci a 1-ci sú ostali. Hus III. 285. Litkupný člověk. Výb. I. 1047.
Litmice, dle Budějovice, Littmitz, ves
u Lokte. Blk. Kfsk. 1356. Litmír, a, m., os. jm. Pal. Rdh. I. 122.,
Arch. VII. 507. Litna, y, f., die Giesserei. Lépe: lijna.
Šm. V litně lila se právě socha. Koll. III. 288. Litněnská Jaroslova. 1843. Jg. H. I. 2.
vd. 593. Litník, u, m. = nálevek ve formách nebo
v kadlubech slévacích, das Gussloch. Hř. Litnosť. Za Výb. I. polož: 344.
Litný. Potom je robotú litnú nuziechu
u bolesti, saevissino afflixerunt dolore. BO. 1. Lito. Nejlítějc. Us. — komu čeho
(kde). Nebudiž vám 1. lopotu, lässt euch nicht die Mühe gereuen. Mour., Kos. Janí- kovi bolo ľúto toho zvieratka. Ht. Sl. ml. 225. Luto mi je, luto, teho najmladšieho. Sš. P. 140. Nebylo vám toho 1. Let. 367. I bylo nám mnicha dosto 1. Har. II. 19. Teprva je mně toho slibu 1.; Nění mňa najlutěj jako maměnko, vás. Sš. P. 428., 475. Že by jí toho 1. býti mosělo na oném světě. NB. Ťč. 198. — komu. Múže vám, maměnko, může vám 1. být, vychovali ste mia, nebudu vám robiť. Sš. P. 475. Buď Bohu líto! Bart. 227. — komu na koho. Já se na tě nehněvám, len mi na tě luto, že se s jinším přecházíš pres zelené žito. Koll. Zp. I. 94. — komu za čím. I za tím je vám liuto! Ntr. VI. 350. Ovečky, barany, ľúto mi za vámi, keď som naučený od ma- lička s vámi. Sl. spv. IV. 146. Nociu pod lunu za nimi liuto, dnem pod sluncem za nimi liuto. Anth. Jir. L 14. — oč. Vz Skoda. 2. Líto. Co je za: Lit, to přenes sem.
Človek všedního lita = obyčejný. Mor. Kurz. -— Přivážení líta. Vz Brt Dt. 282. a násl. Cf. Sbtk. Rostl. 55., 196.—197., Léto. Litober, bra, m. L z Trubce. Žžk. 8.
Litobor, a, m., os. jm. Pal. Rdh. I. 122.,
Tk. V. 76., 82. Litoboř, e, f., ves u Náchoda. Blk. Kfsk.
531 , Sdl. Hr. V. 363., Rk. Sl. Litoborský, ého, m., os. jm. Mus. 1880.
497., Bart. 57., Let. 412., 439., 454., 523., Sdl. Hr. V. 363., Arch. VII. 177. Litobran, a, m., os. jm. Pal. Rdh. I.
122. Litobratice, dle Budějovice, Leipertitz,
ves u Drnholce v Mikulov. Tam pokřtili jednoročáka místo novorozeňátka. Vz Sbtk. Krat. h. 184. |
||
|
|||
Předchozí (875)  Strana:876  Další (877) |