148

Otavník, gallinago gallinaria, bekasina.
Ott. III. 636.

Otavovati, u zlatotepců, erfrischen. Šm.

Otavožaty, dle Dolany, Wotawoschat,
ves u Křelovic. Rk. Sl.

Otázalý, Frag-. Rk.

Otázati. A tak otieže-li, je-li dobré. Hus
I. 98. — koho (gt.). A když jsme ho o-li.
Pč. 47. A jich otázal, mohl-liby. Pass. Než
má tiem súdce pilněji býti otazuje svědkóv,
zda by se podklesli. Št. Kn. š. 145. Otiežem
jich. Pass. 307. Já vás také otieži. Krist.
O-zal své rady. Kšch. 33 A jich poslúchá a
otazuje. Hus II. 29. (I. 23., 62., 186., II. 179.).
Nevěříte-li mně, otiežte upřiemých mistrov;
Otiež své mysli; Otieže vašich skutkóv.
Št. Kn. š. 135., 285., 151. (1., 15.). Otiež
větších tvých. Ž. wit. Deut. 7. — čeho
na čem. Poslala je ku králi, aby jeho po-
volení na tom otázali (na pohřbení sv. Ja-
kuba). Pass. mus. 354. — o čem. I o-li sú
(Ježíše) o ženě, jenž . . Hus I. 39. Když byl
o-zán o knězi Biskupci. Pč. 26. O smutce
jeho otáza. Hr. rk 297. — koho jak.
Tehdy jsú Janáčka otázali konšelé pod
přísahú, aby pravdu pověděl. NB Tč. 80.
Otázav jeho rozličnými řečmi. Ddk. 162. b.

— se nač koho. Lpř. Sl. I. 47.
Otazek, zku, m. = tázací člen, otazný

clen, das Frageglied. Nz.

Otázka, vz Jg. Slnosť. 72. O. adjektivná,
adverbialná, časoslovná či verbalná, disjunk-
tivná rozlučovací, doplňovací či věcná, jedno-
členná, řečnická, rozhodovací, slovná, sub-
stantivná, větová, vícečlenná. Blanda 71.,
J. Sykora, Křn. O. v paedagogice jest přímé
vyzvání žáka, aby doplnil soud neúplný,
který mu byl předložen. J. Sýkora. Tu na-
skýtá se o. KB. V. O-ky nějaké se jen do-
tknouti. Dch. O-ku činím na něm, trpí-li to
svědomí. NB. Tč. 41. O-ku učiniti. Hus II.
399. Opatrnými o-kami na to ho přivedl.
Abr. 232. I dal se na 5 o-zek (položil je)
žádaje, aby . . . Krnd. 172. A túž otázku
učinil jest Honoratus biskup; Chtiece Krista
v nenávisť ciesařovu zavésti, položili sú
jemu tu popudnú otázku Hus II. 171., 398.

— O. dělnická, národnostní, socialní, úřed-
nická, východní, ženská atd. Kzl. 53., 318.,
320., Šml. Vz str. 439. a 6. ř. zd.

Otázkový, Frage-. Dk. Aesth. 515. O.
věty iným přízvukom znejí než odpovědné.
Ht. Sl. ml. 161.

Otázlivý, fragend. Ssk.

Otazně, fragend. Slova Páně mohou buď
kladně brána býti buď o. Sš. L. 98., J 36.

Otazník. Tvé oči házejí mně o-ky. Šml.
Star. f.

Otazok, zku, m., v math., das Frageglied.
Slov. Ssk.

Otazovač, e, m., der Frager. Šm.

Otazovka, y, f., das Fragezeichen, otaz-
ník. Šm.

Oťaž, e, f. = otíž, tíže. Slov. Phľd. VIII.
169.

Oťažalý = otížený, stížený, komu od
starosti a slabosti ťažko chodiť. Slov. Rr.
Sb.

Oťažieť = těžkým se státi. Slov. Keď sa
z truhly nic nevyberá, len vždycky pridáva,

musí o. Orl. XI. 145 Oťažely krídla dlhou
púťou. Sldk. 48. — Hol. 395., Dbš. Sl. pov.
V. 67.

Oťážiť = otížiti, beschweren, schwer ma-
chen; belästigen. Slov. Bern.

Otcemil, a, m., qulonáto)?, den Vater lie-
bend. Lpř.

Otcoslavný = slavného otce, edelent-
sprossen. Lpř.

Otcovati se s kým = nazývati otcem.
Slov. Phľd. III. 49.

Otcovina, y, f. = otcovizen, podíl, dě-
dictví otcovské, väterliches Erbe. Šd.

Otcovizen, zně, f. — otcovina, otcovizna.
Slov. Šd.

Otcovizna, y, f. = otcovina. Slov. Loos.

Otcovražda, y, f., der Vatermord. Msn.
Or. 83., Back.

Otcovský. Milejší prut o. nežli očimov
med; prut očimov sa pokládá vždy za naj-
horší jed. Slov. Tč. O. poručník. Vz Zř.
zem. Jir. 464.

Otcový. O. novina, novale patrum. Ol.
Pror. 13. 23.

Otcův. Vzorec vz také v Bž. 125. Ad 3.
Že duch sv. některé osoby v rodu Kristovu
pokládati ráčí. BR. II. 5 b. Matěj na Mikovu
Koní a Míka na Matějovu koni měnila jsta
se. Pč. 23. — Otcových přátel si važ. Bř.
ex.

Otčenáš. Říkadla: 1. ,Otče náš', táta
náš posadil nás na lavičku a dával nám po
jablíčku; přišla máma s lopatou, vyhnala
nás i s tátou. 2. ,Otče náš, jenž jsi,' bili se
Němci o krapku zelí, bylo kysely, oškvarky
vybrali a zelí nechali. Brt. v Km. 1886. 639.
Cf Sbn. 147. O. táborský. Hš. Dod. II. 24.
č. 137. O. zpět říkaný v pověře na štědrý
den. Vz Zbrt. 260. Více o-šů (dětí), více
chleba. Slov. Němc.

Otčenášek, ška, m, os. jm. Mor. Vck.
— O., šku, m. = obratel nad křížem. Us.
Kšá.

Otčenáškový. O. dírka, der Schlund.
Vězí mu to v o-vé dírce = zalkl se. O.
knížka, do níž se zapisují otčenáše, které
říkati se mají, das Fürbittenbuch. Us. Šd.

Otčenášový. O. díra, vz Otčenáškový.
Slov. Rr. Sb.

Otčí, Vaters-, vom Vater. Na to má listy
otčie Půh. II. 248.

Otčíček, čka, m. = otčík Dráhý můj
otčíčku! Orl. VIII. 150. — Mt. S. I. 52.

Otčík. Hr. ruk. 363, Alx. V. v. 124.
Svého o-ka pyčúce. Bož. umuč. 94.

Otčím NB. Tč. 11., 162.

Otčímský. O osud. Koll. III. 12., 222. —
Něco po otčímsku odbyti. KB. IV.

Otčinský, Vater-. O. naša zem. Slov.
Tč.

Otčizen, zně, f. = otčizna. Slov. Rr. Sb ,
Zátur. Připravil ho o o. (otcovské dědi-
ctví). Dbš Sl. pov. I. 33. U Uh. Hrad. Brt.
D. 244.

Otčizna. Bž. 228. Ten sirotek na tej dě-
dině žádnej o-zny nemá. NB. Tč. 160.

Otdiel, vz Oddíl.

Otdojený = odstavený. O mateře své.
Ž. kl. (319.).