Předchozí (147)  Strana:148  Další (149) |
|
|||
148
|
|||
|
|||
Otavník, gallinago gallinaria, bekasina.
Ott. III. 636. Otavovati, u zlatotepců, erfrischen. Šm.
Otavožaty, dle Dolany, Wotawoschat,
ves u Křelovic. Rk. Sl. Otázalý, Frag-. Rk.
Otázati. A tak otieže-li, je-li dobré. Hus
I. 98. — koho (gt.). A když jsme ho o-li. Pč. 47. A jich otázal, mohl-liby. Pass. Než má tiem súdce pilněji býti otazuje svědkóv, zda by se podklesli. Št. Kn. š. 145. Otiežem jich. Pass. 307. Já vás také otieži. Krist. O-zal své rady. Kšch. 33 A jich poslúchá a otazuje. Hus II. 29. (I. 23., 62., 186., II. 179.). Nevěříte-li mně, otiežte upřiemých mistrov; Otiež své mysli; Otieže vašich skutkóv. Št. Kn. š. 135., 285., 151. (1., 15.). Otiež větších tvých. Ž. wit. Deut. 7. — čeho na čem. Poslala je ku králi, aby jeho po- volení na tom otázali (na pohřbení sv. Ja- kuba). Pass. mus. 354. — o čem. I o-li sú (Ježíše) o ženě, jenž . . Hus I. 39. Když byl o-zán o knězi Biskupci. Pč. 26. O smutce jeho otáza. Hr. rk 297. — koho jak. Tehdy jsú Janáčka otázali konšelé pod přísahú, aby pravdu pověděl. NB Tč. 80. Otázav jeho rozličnými řečmi. Ddk. 162. b. — se nač koho. Lpř. Sl. I. 47.
Otazek, zku, m. = tázací člen, otazný clen, das Frageglied. Nz.
Otázka, vz Jg. Slnosť. 72. O. adjektivná,
adverbialná, časoslovná či verbalná, disjunk- tivná rozlučovací, doplňovací či věcná, jedno- členná, řečnická, rozhodovací, slovná, sub- stantivná, větová, vícečlenná. Blanda 71., J. Sykora, Křn. O. v paedagogice jest přímé vyzvání žáka, aby doplnil soud neúplný, který mu byl předložen. J. Sýkora. Tu na- skýtá se o. KB. V. O-ky nějaké se jen do- tknouti. Dch. O-ku činím na něm, trpí-li to svědomí. NB. Tč. 41. O-ku učiniti. Hus II. 399. Opatrnými o-kami na to ho přivedl. Abr. 232. I dal se na 5 o-zek (položil je) žádaje, aby . . . Krnd. 172. A túž otázku učinil jest Honoratus biskup; Chtiece Krista v nenávisť ciesařovu zavésti, položili sú jemu tu popudnú otázku Hus II. 171., 398. — O. dělnická, národnostní, socialní, úřed-
nická, východní, ženská atd. Kzl. 53., 318., 320., Šml. Vz str. 439. a 6. ř. zd. Otázkový, Frage-. Dk. Aesth. 515. O.
věty iným přízvukom znejí než odpovědné. Ht. Sl. ml. 161. Otázlivý, fragend. Ssk.
Otazně, fragend. Slova Páně mohou buď
kladně brána býti buď o. Sš. L. 98., J 36. Otazník. Tvé oči házejí mně o-ky. Šml.
Star. f. Otazok, zku, m., v math., das Frageglied.
Slov. Ssk. Otazovač, e, m., der Frager. Šm.
Otazovka, y, f., das Fragezeichen, otaz-
ník. Šm. Oťaž, e, f. = otíž, tíže. Slov. Phľd. VIII.
169. Oťažalý = otížený, stížený, komu od
starosti a slabosti ťažko chodiť. Slov. Rr. Sb. Oťažieť = těžkým se státi. Slov. Keď sa
z truhly nic nevyberá, len vždycky pridáva, |
musí o. Orl. XI. 145 Oťažely krídla dlhou
púťou. Sldk. 48. — Hol. 395., Dbš. Sl. pov. V. 67. Oťážiť = otížiti, beschweren, schwer ma-
chen; belästigen. Slov. Bern. Otcemil, a, m., qulonáto)?, den Vater lie-
bend. Lpř. Otcoslavný = slavného otce, edelent-
sprossen. Lpř. Otcovati se s kým = nazývati otcem.
Slov. Phľd. III. 49. Otcovina, y, f. = otcovizen, podíl, dě-
dictví otcovské, väterliches Erbe. Šd. Otcovizen, zně, f. — otcovina, otcovizna.
Slov. Šd. Otcovizna, y, f. = otcovina. Slov. Loos.
Otcovražda, y, f., der Vatermord. Msn.
Or. 83., Back. Otcovský. Milejší prut o. nežli očimov
med; prut očimov sa pokládá vždy za naj- horší jed. Slov. Tč. O. poručník. Vz Zř. zem. Jir. 464. Otcový. O. novina, novale patrum. Ol.
Pror. 13. 23. Otcův. Vzorec vz také v Bž. 125. Ad 3.
Že duch sv. některé osoby v rodu Kristovu pokládati ráčí. BR. II. 5 b. Matěj na Mikovu Koní a Míka na Matějovu koni měnila jsta se. Pč. 23. — Otcových přátel si važ. Bř. ex. Otčenáš. Říkadla: 1. ,Otče náš', táta
náš posadil nás na lavičku a dával nám po jablíčku; přišla máma s lopatou, vyhnala nás i s tátou. 2. ,Otče náš, jenž jsi,' bili se Němci o krapku zelí, bylo kysely, oškvarky vybrali a zelí nechali. Brt. v Km. 1886. 639. Cf Sbn. 147. O. táborský. Hš. Dod. II. 24. č. 137. O. zpět říkaný v pověře na štědrý den. Vz Zbrt. 260. Více o-šů (dětí), více chleba. Slov. Němc. Otčenášek, ška, m, os. jm. Mor. Vck.
— O., šku, m. = obratel nad křížem. Us. Kšá. Otčenáškový. O. dírka, der Schlund.
Vězí mu to v o-vé dírce = zalkl se. O. knížka, do níž se zapisují otčenáše, které říkati se mají, das Fürbittenbuch. Us. Šd. Otčenášový. O. díra, vz Otčenáškový.
Slov. Rr. Sb. Otčí, Vaters-, vom Vater. Na to má listy
otčie Půh. II. 248. Otčíček, čka, m. = otčík Dráhý můj
otčíčku! Orl. VIII. 150. — Mt. S. I. 52. Otčík. Hr. ruk. 363, Alx. V. v. 124.
Svého o-ka pyčúce. Bož. umuč. 94. Otčím NB. Tč. 11., 162.
Otčímský. O osud. Koll. III. 12., 222. —
Něco po otčímsku odbyti. KB. IV. Otčinský, Vater-. O. naša zem. Slov.
Tč. Otčizen, zně, f. = otčizna. Slov. Rr. Sb ,
Zátur. Připravil ho o o. (otcovské dědi- ctví). Dbš Sl. pov. I. 33. U Uh. Hrad. Brt. D. 244. Otčizna. Bž. 228. Ten sirotek na tej dě-
dině žádnej o-zny nemá. NB. Tč. 160. Otdiel, vz Oddíl.
Otdojený = odstavený. O mateře své.
Ž. kl. (319.). |
||
|
|||
Předchozí (147)  Strana:148  Další (149) |