Předchozí (484)  Strana:485  Další (486) |
|
|||
485
|
|||
|
|||
Příspor. Cf. Mkl. Etym. 318. a.
Přísporek. Dáť tvej hlavě p. milosti.
Výb. II. 177. Přispořený kmen, vz Přioděný (dod.).
P. = zbožný. Vz Zbožný. Přispořitel. Pass. mus. 394. P. říše, Výb.
I. 452. a j., světa. Kar. 82. Přispořiti. Přispárať. Slov. Dbš. Sl.
pov. VII. 86. V přispářeti o stupňováno v á Vz Gb. Hl. 141. Cf. Přiuskoupiti. — čeho (k čemu). Achilles je stíhá zabitých k za- bitým přispářeje. Troj. 108. a. Nebudeš-li se báti jména jeho slavného i hrozného, p-ří pán ran tvých a ran plemene tvého. Hus I. 57. Když zlých lidí zlosť roste, ne- toliko nemá kázánie slova božieho ubyti, ale má sě ho p. Ib. II. 121. — čeho kde. Dy v hospodě sedim, doma chleba p-řim (pijáci málo jedí). Brt. N. p. 285. Přispoř darů v nás. Výb. II. 1152. — co kdy. Po- čítal, kolik ještě za rok p-ří. Šml. I. 41. — čemu v čem. Nepřispořil v plodu lidu božiemu (nerozmnožil ho, nezplodil dětí). 14. stol. Mnč. — čeho čím. A tiem i od- platy nám viera přispáří. Št. Kn. š. 45. — komu odkud. Zavázán jsi k duchovnie lichvě, tak aby vždy z daróv božích sobě přispářel. Hus. I. 216. — se kde jak čeho. Ktož hodně přijímá svátosť oltářní, přispo- řuje se v něm božské milosti z moci svá- tosti. Krnd. 126. Přisporování, n. Cíl můj jest jediné p.
(rozmnožováni) vědy. Šf. III. 198. Přispůsobivosť či addaptace organů
k určitým výkonům. Stč. Zem. 807. — Vch. Důk. 112. Přissavadlo, die Saugwarze. P. břišní,
der Bauchsaugnapt. Příssavka, y, f. = příssavní deska. P-ky
bělivek (ústní a řiťní). Ves. IV. 218., 219., Athen. III. 139. Příssavní, -ný, Saug-. P. deska (někte-
rých živočichů), Frč., kořínky, Ves. 1880. 14., červi, discophora. Ves. IV. 218. Prísť = přijíti. Slov. Bern.
Přistací most, Die Landungsbrücke. Dch.
Pristač, e, m. = ženich do statku nevě-
stina přiženěný. K dcére najmä jedinej berú rodičia p-ča, prístavka za muža, ktorý ne- ústupne na tom stojí, aby nemovitý majetok jemu zapísaný bol, by prijal ako za staro- dávna plné právo syna i dědiča. Slov. Duš. Úv. 163. (94.). — Ssk. Přistačka, y, f. = přiženění se. Slov.
Ssk., Dbš. Ob) č. 35. Oženiti se na p-čky, prístavky. Vz předcház. přistač. Přistarší = přistárlý. Mor. Knrz.
Přistati — kam. Synové zůstanon při
otci, leč by si který vzal dceru jediňačku a na její statek přistal (se přiženil. Vz Pristač. Němc. — komu. Tak mu to pri- stane jak židovi flinta. Slov. Rr. MBš. — koho = zastati, postihnouti. P. něhoho někde. Val. Vck. — nač = svoliti k něčemu. Také mor. Brt. D. 257. Přistavadlo. Zjev. sv. Brig.
Přístavec, vce, m. = nákel, Hafen in
Flüssen, Schiff.äde. Nz , Ssk. P. ke kamnům, Ofenschirm, m. Rgl. |
Přístavečný. To ukazuje apoštol p-nými
slovy. Sš. II. 116. Přístavek = apposice Nz. — P., vka,
m. = přístupník, kto išiel na prístavky, na prístupky, kto sa priženil. Slov. Phľd. III. 3. 253. Vz Pristač (dod.). Přistaviti koho komu. Sirotků pan-
ských žádný sám sobě ani jiným aby ne- přistavoval. Arch. pam. 1887. 68. — koho več: v službu (přijmouti). Soud. kn. opav. Přístavka = přiženění. Na p-vky ísť.
Phľd. III. 3. 253. Vz Přistač (dod.) — P. = apposice. P. = přívlastek jakoby titul vedlé podmětu nebo vůbec podle podstatného jména. Alexander, král macedonský, zemřel v mladém věku. Vz Věta v S. N. (Gb.). Druh přívlastku souřadného jest p. Jest to jméno podstatné, opatřené opět svým pří- vlastkem a položené za jménem podstatným nebo zájmenem, k němuž patří: Doubravka, dcera Boleslavova, provdala se za Mečislava, kníže polské. Svatopluk, král moravský, od sv. Cyrilla víře křesťanské byl naučen. Hannibal, vítěz nad Římany. Ty pane nás! Gb. Ml. II. 25. P. = zevrubnější vysvětlení substantiva substantivem přistaveným. Žnbo- vřesky, vesnice u Brna. Přišli do vesnice, do Žabovřesk u Brna. Tato volná p. jest vždy na druhém místě a blíží se výroku věty: Ž-ky jsou vesnice u Brna. Příklady těsnější p-ky jsou: Jan evangelista, Jan křtitel. V příkladech: učitel Vlk, námořník Samojed, Jan Novák není žádné z obou slov p-kou. Nynější jména rodinná na př. Novák, byla původně p. ke jménům křest- ním; nyní jsou p-kami nanejvýše jména křestní. Ott. 11. 545. Druhem přívlastku jsou také p-ky. Ott. II. 1003. (Attribut. Vz toto tam). P. jest přívlastek substantivní opa- třený svým přívlastkem, kterýž násle- duje za jménem určeným. V písmě odděluje se od slova určeného i od slova následují- cích čárkou. Svatopluk, král moravský, od sv. Cyrilla víře křesťanské byl naučen. Doubravka, dcera Boleslavova, vdala se za Mečislava, kníže polské. Do Selebrie, mě- stečka u moře, jsme přijeli. Brt. S. 3. vd. 16. — Udává-li substantivum přívlastkové
vlastnosť nahodilou, pomíjející, pričiňuje se ku svému jménu přechodníkem jsa, jsouc, jsouce. P-vek takový slove příslovečným a lze jej rozvésti větou příslovečnou (časovou, příčinnou, podmínečnou). Sv. Jeroným, ma- lým pacholetem jsa, do Říma běžel. Kristus, jsa Bohem věčným, chtěl býti člověkem časným. Jsouce synové jedné matky milujte se vespolek (ponědadž jste). Jsa tvým pří- telem něco jiného bych ti poradil (kdybych byl). Ne: co malé pachole, co synové jedné matky, co tvůj přítel. Vz Co Brt. S. 3. vd. 17. 7.
Přístavný kůl, der Haftstock (k uvazo-
vání lodí). Zpr. arch. — P. = najatý. Výb. II. 1415., 1420. P. zedník = který na čas někde pracovav potom jinam odcházel Wtr. Obr. 363. — P., appositionell. P. způsob spo- jování slov, a. Verbindungsalt der Wörter. Nz. P. participium. Křn. — P., ého, m., subst. = správce přístavu, Hafenverwalter, Mour. |
||
|
|||
Předchozí (484)  Strana:485  Další (486) |