725

Smýkot, u, m. = smýkání. Měl statného
druha při s-tu (saní). Hdk. Dřev.

Smykula, y, f. = tulačka, honcula. Mor.
Brt. D.

Smyrk, smyrek, vz Smirgl. Šmr. 147 , Šp.

Smyrkovati, schmirgeln. Šp.

Smyrkový, Schmirgel-. S. brousek. Us.
Pdl.

Smysl. Slez., mor. a slov. smysel. Šd.,
Loos. Zmisel. Bern. S. = myšlénka. S. kosmo-
politická, nábožná, Pal., světová, životní
či vitalní. Dk. P. 22., 24. — S. = ponětí
atd. S. slova absolutní či prostý, vztažný,
Dk., podmětný, předmětný, Hlv., chybný,
Dch., původní a přenesený. Us. Slova dvo-
jího smyslu, Tč., pohoršlivého. Dik. II. 2.
Slovům nepravý s. podkládati. Mus. Listu
toho byl tento s. Vrat. — S. v hermeneu-
tice = jisté pojmy, jez mluvící nebo slyšící
se slovy v souvislosti pronešenými pojí. An
pak mluvíce atd. slovům jednotlivým, jichž
ku vystihnutí myšlének svých užíváme, je-
diný toliko pojem podsunujeme, tudy bývá
s. věty námi pronešené vždy aneb aspoň
z pravidla jeden. — 1. Třeba činiti rozdíl
mezi smyslem pravým a křivým. Smyslem
pravým či s-lem mluvícího, sensus verus
vel auctoris, rozumíme onen s., který tytéž
jako mluvící pojmy jednotlivým slovům
podkládá, a s-lem křivým či nepravým a
falešným, s. falsus, pojmy odchodné od
pojmů mluvícím samým jednotlivým slovům
podložených.— 2. Při smyslu pravém pak,
aspoň v hermeneutice biblické, nutno lišiti
s. doslovný ode s-lu tajničného. Prvý, do-
slovný (Nz.) či literní, jejž také gramma-
tickým, historickým a grammatickohistori-
ckým jmenují (s. literalis vel grammaticus,
historicus, grammaticohistoricus), je s., jejž
slova za souvislostí svou již samoděk ři-
nou; druhý, tajničný či tajemný, hlubší,
obvyšný, vyšší, skrytý, duchovní anebo my-
stický (s. mysticus vel altior, sublimior,
spiritualis), je s., jenž pod rouchem smyslu
literního jako pod nějakou korou jest ukryt
a tudy jediné z výkladu samého mluvícího
dostupen. Obůj může býti dále buď slovný,
s. verbalis, Worts., buď věcný, s. realis,
Sachs., dle toho totiž, řinou-li jej pouhá
slova anebo úkon nějaký jinotajný, ovšem
ale slovy popsaný. — Konečně může s.
literní slovný za slohem či formou a tva-
rem řeči býti buď vlastní, proprins (a to
již abstraktní, již konkretní, již eufemistický,
již dysfemistický, vz slova ta), buď emfa-
tický (vz Emfase), buď konečně nevlastní,
improprius (a to již tropický [t. j. metafo-
rický, synekdochický a metonymický], již
allegorický, již parabolický, již ironický,
již hyperbolický, již gnomický, vz slova
ta), užívá-li totiž řečník buď vlastních (a to
již abstraktních . . .) buď emfatických buď
konečně nevlastních (a to již tropických . .)
slov: a s. mystický věcný buď (předobrazný
či) typický buď (označný či) symbolický,
je-li úkon mystický slovy popsaný typem
(vz Typus) anebo symbolem (vz Symbol).—
Poznam. 1. Na oce jest, že s. mystický ne-
jen s. doslovný předpokládá, nýbrž že si
ho bez literního s-lu ani mysliti nelze. —

Pozn. 2. Taktéž patrno (již z výměru s-lu
samého), že s. (jak nyní slovo to béřeme)
není tožen s významem jednotlivých slov;
význam tento totiž jest aneb aspoň může
býti mnoholičný (mnohonásobný), s. ale
osnuje se vezdy na jediném toliko každého
slova pojmu u souvisu s jinými proneseného.
Hý. — S. = moc myslící atd. Hned smysla
pozbyl. Výb. I. 284 Najvěčšie šlechta tu
je, kdež s. mravy okrašluje; Jmajúc s-la
u mále; S-lem všel nad vše liudi; Až s-la
viece přistupi; Jmieše v sobě s. mladý,
n'umě sobě dáti rady; Jež (věc) před jeho
s-lem skryta; Čtvrté věci s-lem nemohu
dosieci. Alx. (Anth. I. 3. vd. 32.-34). Če-
hož s-lem svým nemohú dojíti; Každý člo-
věk, který má s., dlužen jest těm věcem
se naučiti; A protož třebaj' mnoho s-la,
ktož má učiti jiné. Št. Kn. š. 7, 12, 143.

— S. = přítomnosť ducha atd. Smyslem se
pominouti. Let. 507. S-la pozbyv. Pass.
Z s-la vystúpiti, v s. se vrátiti. Výb. II. 7.

— S = nástroj atd. S-ly nižší (chuť a čich)
a vyšší (sluch, zrak); chemické (chuť, čich);
mechanický (hmat), dynamické (sluch a zrak).
Dk. P. 24. S. prostověstné (hmat a zrak),
tělovestný (hmat). Ib. 55., 56. Cf. Slov.
zdrav. 346. — S. = cit atd. S náboženský,
pro barvy, pro rhythmus, pro tony, Dk.,
pro krásu, Stč., Tš., Šmb., Vlč., pro obecné
dobré. Tf. Smysl člověka jest od narození
víc ku zlému než k dobrému nakloněn. Us.
Tč. — S. = směr, Richtung, f. Síly působí
ve smyslu protivném. Mj. 61. Koule pohy-
bující se ve stejném smyslu. ZČ. I. 257.
Vrstvy jdou v stejném, v protivném s-lu.
NA. V. 565.

Smysliti =smyslem (rozumem) správně
pracovati, intelligere, cogitare. Vz Gb.
v List. fil. 1882. 303. V 16. stol. ustoupilo
sloveso to tvaru smýšleti. Jir. Mor. 82. —
Budeme-li tak smysliti. Jord. To sem ne-
smysleć slíbila. Št. N. 18. — co. Aby ne-
chtěli viece smysleti, nežli jest třeba smy-
sleti. Št. Kn. š. 10. — nač. Smyslí na
pracného. Ž. gl. — oč. O vrchnosť svou
zle smýšlejí. Pož. 123. — o čem (jak).
Tak i o pravdách služebných i podstat-
ných má smýšleno býti. 1512. Mus. 1883.
364. Smyslte o pánu v dobroti (sentite de
domino in bonitate). Ev. olom. 148.— jak.
Ač jsem nepokorně smyslel. 2. gl. Když
sem byl malý, smyslel (sentiebam) sem
jako mladý a myslil jsem (cogitabam). Ev.
olom. 106. — komu. Kdo si umí smysliť,
nemusí se nadělat'. Us. Brt. Tomuť každý
smyslí, čemuž se jest učil. Výb. II. 649. —
si co. Co si to ten člověk smyslil, was ist
ihm eingefallen? Us. Dch. Jen přeludy si
smyslil. Vrch. Keďby nebol sa do tých, čo
mi smýšľal, vpľétol osídel. Hol. 5. — kde.
Co oni při tom smyslí. St. 1. 1509. — kdy.
Dřív jinak smýšlel, teď obrátil. Dch. —
s inft. Zmysléľ si podívať se tam (napadlo
mu) Brt. D. 300.

Smyslivosť. Cf. Jg Slnosť. 33.

Smyslivý. S. mohutnosť. Vz Jg. Slnosť.
33. S. důvtip. Msn. Or. 62.

Smyslnoduchovní. Vz předcház. S jed-
nání. Pal. Rdh. 1. 405.