Vnaditi
Vnaditi, 3. pl. -dí, -vnaď, -dě (íc), il, ěn, ění; vnadívati = na vnadu chytati, ko- dern, locken, körnen, körren, kirren, ätzen, ein Aas legen. — co, koho; ryby. Rohn., Dbš. Pov. VII. 42. Aby mu každý rok že- leza vnadil. Slov. let. V. 244. Zas bys novou oběť vnadil. Kká. Td. 237. — čím. Vnaď krále vynášením jí, chval ctnosti její a vnady. Shakesp. Tč. Apoštolé zbožím nevnadili. Hus I. 429. — koho k čemu: k milosti. V. Bohatství vnadí k nešlechetnosti. V., Kom. — koho kam. Pořád ho k sobě vnadí (= vábí). Us. Aby Němců do Čech nevnadil. Háj. S pánem se nevaď, psa proti srsti nehlaď a frejíře do domu nevnaď; pán tě upéře, pes tě zžíře a frejíř ženu zlíže. Rým. — V. v svůj dům. Rad. zv. Dci na otce vnadieše = vnadila, nástrahy činila. Výb. I. 95., Dal. 18. — co kudy jak. Národ římský po rozlehlých svých krajinách ji (lásku) všemi způsoby podpíral a vnadil. Puchm. — se = učiti se po vnadě jíti, cvičiti se, sich üben, lernen. Cf. Vnada. Trn se z mladu ostře pučí, sám se vnadí štěnec rúčí. Alx. V. v. 309. (HP. 8. ).