Ů
Ů se psávalo: u, ti, ů: skoro (skůro), búh, můž (může). Vz Gb. II. ml. I. 231. Kdy se začíná // (m. ó). Vz ib. 243. Ů (uo) často m. u v Háj. Herb. a V. Kal : bůjný, figůra, kůlka, huolka, krůpička, kruopička, Jůdas, jůdský. List. fil. 1894. 300. V Letovicku vy- slovuje se ů zdlouha. Brt. D. II. 10 k II Ko- jet.., Olom., Prost., Drahan, Litovl., Konic, Jevíčku, Zábř., Tišn., Třebíče vyslovuje se krátce: dum, stut, dvur, Buh, kun. Brt. D. II. 45., 68., 101., 110., 121., 183., 224. V Přer., Slavkov., mor. Kruml., Kunšt. se krátí jeu místy nebo jen v některých slovech: dum, kun, kuzle, kuža, pučiť, pudu atd. Ib. 14., 147., 205., 231. Místy jako v Přer., Kruml. má zvuk jako ó (ú): stol, póčiť. II). 14., 205. Změny hl. ů na Chromecku vz v List. fil. 1894. 81. a po Mor. vz Brt. D. II. 122., 123. — Čí to kůň? Vaňků (m. Vaňkův). Bl. Gr. 68. Tak podnes v jihozáp. Čech. Mus. 1895. 175., 181. Tomášů, Janků, Havlů m. Tomášův, Jankův, Havlův atd. U těchto tvarů povědo- most, že jsou to adj. possessiva, vymizela a proto se od nich odloučily a poněvadž není vzoru skloňovacího s nom. sg. -ů, ustrnuly v tvaru -ů pro všecky pády: s Václavem Antošů, viděl jsem dra Tomášů. Skloňovati je bylo by theoretickou novotou. Kdy přípustno? Vz List. fil. 1895. 277. Za -ů pak psáno někdy -ú n. u. Mikuláš Peklu, lid Hospodinú. Vz List, fil. 18%. 271. Cf. -uo (3. dod.).