Bída
Bída (bieda). O původu slova cf. Gb. II. ml. I. 71. B. zabíjí nebo dává síly. Cop. 23. Nebi ho, dosť sa ho bieda nabije (o chudých dětech); Psota majstr, bieda tovaryš, hrdlo eksekúcia (nouze člověka učí); Najviac po- horšenia v dome pochodí z biedy; Bieda všet- kému naučí, aj kradnúť. Slov. Zátur. Ideš pomaly, bieda ťa dohoní: ponáhľaš sa, doho- níš biedu. Phľd. 1894. 194. Mnoho ví, kdo bídu poznal kdys. Kub. Rol. 115. Di, kaj chceš, b. idě popředu; Kdo něšidi, něcigani, ten se bidy něubrani. Mor. Čes. 1. V. 417. Štěstí má vždy nenávisti dosti, sama bída se s závistí hostí. Nov. Př. 110. — B. = těžká nemoc. Laš. Brt. D. II. 486. — B. = nouze, hlado- věnka, draba verna, rostl., je prý předchůdcem neúrodného roku, objeví-li se hojně z jara. Brt, D. II. 502.