Mlčeti
Mlčeti, 3. pl. -čí, mlč, -če (íc), el, en, ení; mlčívati, schweigen. — abs. Mlčí, jakoby mu ústa zašil (zavřel, zamrzla). D. Mlčí co peň, jako pěna (jak s teplým koláčem, jak s teplou bábou. Vz Tlachal, Mlčení), Č., Lb. Rád ho poslouchám, když mlčí (o žváči). D. V tom postrkovali jedni druhými, aby ml- čeli. Solf. Uložili mu, aby mlčel. Dch. Mlčeti je zlato. Km. Mlčeli, co by je v pytel vsadil. Čr. Kdo nezná (neumí) m., nezná i (ani) mluviti. Sych., Lb. Kdo chce mluviti uměti, nauč sě prve m. Smil v. 611. Mlčící zdá se povolovati a zvlášť před soudem začatým. Kdož mlčí, jakž nepraví, tak i neodpírá. Vz Právo. Pr. Kdo mlčí, svoluje (přiznává se). Č., Pr. Kto mlčí, ten svědčí. Mt. S. Kdo umí m., ten nezahyne. Lb. Mlčí; stran pořekadel vz: Be, Čep, Křeč, Pravda, Ústa, Útek, Vrhnouti, Zamčení, Ztratiti co, Zub. Mlč; stran poře- kadel vz: Kat, Krám, Mluviti, Mouka, Potom, Řeč. — s čím, s kým. S němým lesem mlčie (= jako němý les). Rkk. 27. Mlčeli s tím (nepovídali toho nikomu). Br. Mlčí, jako s teplým koláčem (s teplou bábou). Č., Lb. Vz. Klevetář. A jakť s tím mlčí, jakoby dobře koupil = zahanben jest. Mus. Vz Posměch. Č. — kdy. Vsia Praha mlčie v ju- třniem spání. Rkk. 31. Uměti v čas m. není leda umění. č. — komu. Nebudu mu m. Us. — proč. Mlčal jsem od dobrých věcí. Ctib. — jak dlouho. Od té Doby mlčí. Us. M. do času. Št. N. 204. — k čemu. K tuhým žalobám proti sobě vedeným mlčel. Br. — čeho. Škodno by bylo mlčeti (= zamlčeti) toho všemu křesťanstvu. Št. Mlč těch věcí. Martim. Nechť chvály tvé mlčí, kdo slitování tvých nepoznal. Kom. — o čem. O tom mlč. Us. Mlče o jiných věcech. D. Mlčím i o jiných mnohých nezpůsobích a podvodích. Vod. — oč. Protož o to dále mlčeti chci. O. z D. — zač. Za jablko dítě mlčí (když mu kdo dá jablko). Us. Mřk. — přes co. On přes to mlčel, šp. — Mlčel bez příčiny, dle úmluvy. V tomto případě bych o té věci před ním mlčel, abych ho neza- rmoutil.