Odmluviti
Odmluviti, il, en, ení; odmlouvati = přestati mluviti, ausreden, die Reden endi- gen; odraditi, abreden; odreptávati, ozvati se, odpírati slovy, einreden, einsprechen, Widerreden, widersprechen; se = mluvením něčeho se zprostiti, durch Reden los werden. Jg. — abs. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Mor. P. 178. Každého trpě- livě vyslyš, dokudž neodmluví (nepřestane mluviti). V., Kom. Pošepmo odreptávati a odmlouvati (odreptávati). V. — co. Tyto řeči odmluviv Ježíš, pozdvihl očí. V.—Lom., St. skl. — čeho, widersprechen. Věřímť, že toho odmluvíš. Hl. — koho, komu čeho (zapoví- dati). Nejprv těch věcí odmlouvej jí. Št. Ne všech takových zjevení odmlúvám (upírám). Št. N. 218. Juž mi odmluvajú mu milenku. Mor. P. 312. Zb. — co ke komu. Když odmluvil Hospodin slova ta k Jobovi. Br. — za koho (mluviti, für Jemanden sprechen). Troj. — koho od čeho (odrazovati): od jízdy. Pref. Nemohli knížete od stříbra o. Háj. O. koho od půhonu. Půh. brn. 1447. — Pass., Bs. — komu, čemu (odpírati slovy): králi, V., řečem. Troj. On vždy odmlúváše (odpíral) cizoložstvu. BO. -— komu jak: mocí. Th. — komu za co. Myslil, kterakby králi za hrdlo své dosti odmluviti mohl (od- porovati aspoň, když už měl hrdlo ztratiti). V. — se čeho = mluvením, se zprostiti čeho. Ros. — proti čemu. Žalobník také proti jeho řeči muož odmlúvati. Kn. dr. 35. — v čem. Smil v. 123.