Čep
Čep, vz Mkl. Etym. 32. Č. u sudu na Slov. trstka. Plk. — Č. = osa. Č. honu, der Schwung- radzapfen, lopatový (s lopatou, s perutěmi), Flügelzapfen, koníkový, der Reitnagel (bei der Drehbank), nožní, Stürzzapfen, obojkatý Torsionsz., Hals-, dvojatý, Gabel-, k nata- hování, der Federstitt; hnízdo čepu, das Zapfenloch; č. chodí na pánvici, der Z. läuft in der Pfanne; č. se tře. Šp. Č. hřídele, der Wellenzapfen, hákový, Haken-, kolní, Pfahl-. Sl. les. Č. na rybinu, der Schwalbenschwanz (u zámečníků). Včř. Z. I. 24. Č. ke kotouči, der Z. zum Rad; č. vřetenový, die Spindel. Us. Pdl. C. kliky, der Kurbel-, Šim. 95., štítový u děla, Schild-. NA. III. 91. Vz také Tkadlcovství. — Č. = hlava kladiva ševcov- ského. Cf. Čepec. Matj. 104. — Č. či výčnělek zubovitý (Processus odontoideus), který právě jako čep nebo zub z těla čepovce (druhého obratie krčního) vzhůru do dírky nosiče vy- stupuje. S. N. X. 183. — Č.= hlupec. Moudrý jako č. Osv. — Č., místo v Budějovsku. Blk. Kfsk. 657. — Vz Cípek.