ŠtěněŠtěně (zastar. stíně), ěte, n., pl. -ata; štěňátko, a, n., šťenec, nce, m. V. Strsl. štěně, catulus, příp. -et. Mkl. B. 190., 307. (Hý). — Š. = mládě psí, liščí, vlčí, opičí, medvědí, lví atd.; zvl. mladý psík, das Junge der Hunde, Füchse, Wölfe, Affen, Bären, Löwen. Tísta se štěňaty štěká na přícho- zího. Kom. Ščeně lvové. Ž. wit. 16. 12., 103. 21. Štěnec lvový. Vyhnali ho před vrata, přišla k němu štěnata; Ščeňata po- zavíral a je kyjmi bíti dal. Sš. P. 20., 21. Ovšem, však také štěňátka jedie
drobty, kteříž padají se stolu pánóv jich (Mat. 15.); Ale jako štěněti otruskóv (
drobtů) podaj. Hus. II. 95., 99. (Tč). Štěně štěká, jak od psů slyší. Pk. Sám se vnadí štěnec ručí. Alex. 1099. Š. podpažní. V. Š. vyzrazuje, co z něho za psa bude. Vz Mladík. Prov. Také někdy štěncům zuby dorostají (mla- dými a mdlými nemáme pohrdati, i oni svého Času mohou dojíti). Jg. Jižť jsú štěn- cóm zubi dorostli. Tkadl. II. 1.