Vít
Vít, a, Vítek, tka, m. = jméno muže, Veit. Sv. Vít, vz S. N. O jiných Vítech vz tamtéž, Tk. I. 198., V. 263., Sbn. 519., 775. Sv. Víta ruka, Dal. 50., kostel, Dal. 35., 50., 53., 82. Sv. Víta chrám v Praze vz KP. I. 157., Tk. I. 628., II. 552., III. 662. Sv. Vít kořen štípl, sv. Petr ten ho natrhl, sv. Prokop ten ho dokop, sv. Markyta vede žence do žita. Prov. Na sv. Víta, co nebude nikdá (snad: Na sv. Vida? Vz Vid. ). Sv. Vit káže síct, sv. Jan seče sám. Na sv. Víta (16/6) na jednom konci se stmívá, na druhém svítá; Na sv. Víta hlava léhá, u nohou se svítá (nejkratší prý noc). Na Zlínsku. Brt. Sv. Jan mléko dal, sv. Vít mléko schyt; Na sv. Víta o půl noci svítá. Ve Slez. Šd. Na sv. Víta celý den svítá; Sv. Vít přijde mléko pít (více se dojí); Sv. Vít, na lžičku, sv. Jan na sbě- račku (o sv. J. ještě více se dojí); Na sv. Víta celou noc svítá. Er. P. 79. Kdo seje na Víta, škoda je žita. Tč., Hrš. — Sv. Víta tanec, chorea, nemoc napadající mladé lidi, nejvíce děvčata mezi 10. a 15. rokem; ta- koví lidé na způsob tancujících se pohybují, rukama rozličně házejí, dokud jich křeč nemine, der Veittanz. Jg. — Sv. Víta na hradě praž. probošství, děkanství a kapi- tola. Vz Blk. Kfsk. 1448. — V., osob. jm. V. Kaš. Vz Blk. Kfsk. 670.