DědicDědic, e, m., lépe než dědič, Mkl. B. 336.; pl. dědicové. Od „děd"; vz -ic. Der Erbe, Erbnehmer. D. universalní, spoludědic; zá- větní n. testamentarní; nápadní n. po zákonu; ze smlouvy; přirozený. Vz víc v S. N. D. hlavní. D. trůnu. D. D. pořádný se ohlásil. Er. Otec mne poslední vůlí dědicem zůstavil. Háj. Dědice někoho svého statku udělati. V. Dědicem ustanoviti, býti. D. Bez dědicův; dědicův nemíti. D. Dědic po dědici; statek bez dědicův. Us. Dědice zříditi; zříditi, usta- noviti někoho za dědice. J. tr. Ze zle dobytého zboží neraduje se třetí dědic. Pr. Co nespra- vedlivě získáno, na třetího dědice nepřichází. Slav. Když d. pláče, v srdci se směje. V., Lb. D. věčného života. V. D. dle (strčes. práva): d. v 6 nedělích po vyhlášeném kšaftu ohlas, chceš-li od kšaftu pustiti aneb inventářem se opatřiti. Věřitelové byli první dědicové; vě- řitel byl svrchovaný d. Vz více v Rb. 163. a násl., č. 2570 a str. 265. Vz také. Dědictví a Vš. 44., 175. — 177., 214., 222., 238., 292., 310., 161. — D. vlastník.
Druzí jsú dědici statku toho, kteříž kupí neb právem dobudú. Tov. K. 145. — D., svobodný sedlák. Dědici villae Stadicz ab omni solutione liberi essent. Zříz. — D., patron, ochránce. Václav, Vojtěch, Vít, Zikmund, Lidmila dědici čeští. V. Ty jsi dědic české země (Pís. k sv. Václavu). — Vz také Gl. 24.
