Vokativ
Vokativ, u, m., z lat., v mluvnici = pátý pád. Us. V. jest ve skloňování jmen a zá- jmen ta forma, jíž užíváme, když nějaký předmět, který naproti nám stojí jako osoba druhá, přímo oslovujeme: otče, matko! Ve větě má místo osamotnělé a přichází tu často v průvodu interjekcí: ó, ach, nuže atd. V dualu a pluralu rovná se nomina- tivu. Gb. V. se klade v promluvách, když se v řeči k druhému obracíme aneb když vyšší moc za pomoc žádáme. Synu, oblibuj sobě cvičení od mladosti své. Br. (Zk. ) V. jest pádem volání neb oslovování, jenž jako mezislovce u větě jest bez spojení. Brt. S. 3. vyd. 34. V-vem přímo jmenujeme osobu, kterou voláme. Bž. 63. V již. Čech. sesil- ňuje se vokt. k zvýšení důrazu sociativem: kočko s kočkou! mamlase s mamlasem!, nebo přídavným jménem téhož kmene: roz- pustilče rozpustilej, nebo pouhým zdvojením jako jinde: Kubo Kubo! chlapče chlapče! Kts. — Vokat. sg. I. skloň. (Páv — Strom) měl v strčeš. pravidelně koncovku e; teprv později objevuje se u. Kt. U přijímají nyní jména ukončená v: h, ch, k: podruhu, draku, ženichu; ale Bůh a člověk mají jen: Bože, člověče; sedlák, služebník, pták, duch mají někdy e; ostatní slova mají raději e než u; r se mění u životných v ř: bratře, Pe- tře, mimo cizí slova: Müllere, professore, doktore a husare, v nichž se r obyč. ne- mění; syn ma synu, Jan má Jene. Vz tato slova. Kz. — Poznam. Přípona byla pů- vodně o, přehlasováním přešla obecně v ě a toto ě pozbylo časem i zjevné své jotace: chrústě, paně, Jeně — chrúste, pane, Jene. Jir. Cf. Bž. 80. — Vok. sg. II skloň. muž. (Hráč — Meč). Přípona i; e místo i mají a) všecka na -ce mužskou osobu značící: soudce, vůdce, strážce, tvůrce, škůdce, zrádce, obhájce (= nom. ); b) ukončená v -ec a -ic s proměnou c v č: otec — otče, chlapec — chlapče, Němče, biřiče, dědiče, paniče; tak i: strýče, kněže; ale bezživotná v -ec mají pravidelnou příponu i: věnec — věnci, očistci atd. Kz. Cf. Brs. 3. vyd. 6. Tedy prý správce a ne: správce; ale vok. správče je od správec, a správce od nom. správce. — Vokak. jmen, která se podlé Žena skloňují, má příponu o: ženo, rybo; ale při jménech osobních klade se často hl. v obecné mluvě nominat. místo vokativu (na Slov. téměř všude. Kl. ): Anna, pojď sem! Us. Pane Straka! Paní kmotra! Pane mistr! Hej holka modrooká, nesedávej u potoka. Čes. ps. Marku, mój evangelista. Pass. Vz Jir. Nkr. 76. — Slova dle vzorce Kosi skloňovaná mají i, jenom milosť a jemnosť ve spojení se slovy pán, paní mají nom. za vok. Brs. 9.