Dědinný
Dědinný. D. právo, BO., NB. Tč. 168., Pňh. II. 431., Kn. drn. 129., svědomí. NB. Tč. 234. — D. léta = promlčení, terminus praesriptionis t. j. tři léta a 18 neděl. Kdo 3 léta dědinu držel a ji plodil a užíval, aniž vlastník její proti tomu co namítal, stal se sám vlastníkem; takové užívání slulo vy- držení let. Těch 18 neděl připojeno k těm třem letům snad podlé toho, že při trojím půhonu mezi každým byla lhůta určena šesti neděl. Později slula ta léta v Čechách léta zemská. Vz více Jir. Slov pr. II. 272., Arch. I. 463., 484., Vš. V. 14. a hl. Kn. drn. 129. D. právo. Když kdo odpuštění nějakého poddaného žádal, musil ručiti za něho, že tento za 14 dní všem povinnostem, kterými posavádní dědině zavázán byl, dosti učiní. Tato lhůta 14denní slula d. právo. Vz Tov. 110, Kn. drn. 93. Při stávkách znamenalo dědinné právo, že ten, kdo koho obstaviti chtěl, musel dříve v té vsi, kde jeho dlužník bydlel, žádati, aby úřad mu k právu pomohl, začež dva peníze opovědné dáti musil. Kn. drn. 90., 129.