Děditi
Děditi původně = uvázati se ve statek rodiny. Bdl. v Tov. 132., Kn. drn. 128. — abs. Poněvadž jsú duchovní panny, nemají d. Půh. II. 58. Zvláštnosti se dědívají. Osv. I. 47. — kde. Pakli kto křiv jsa přísahu provedl, žádný dlouho nedědí zde na světě. Vš. 69. — co komu. Ruhotu zlí sobě dědie, improbrium sibi hereditant. BO. Proto že se zvodil i dědil sobě rybník. Půh. II. 206. Pohanské děti kupuje Bohu je dědil. Pass. 854. Ten si pořád pěkné věci dědí (pořizuje, kupuje). Us. na Kr. Hr. Kabát, kalhoty si d. (koupiti). Ib. Já té dědině sobě nedědi (nevlastniti), ale drži ji k zástavě ve stě hřiven. Kn.rož. čl. 282. — komu. Tabák mi nedědí. Us. Jsk. Tehdá má Janově ženě jeho a erbóm jich děděno býti. Půh. II. 158. — nač. Že jest dědil na muoj dvůr v Buku. Půh. II. 612. — koho = milovati. On ji dědí. U Vrchlabí. Kšá.