Voněti
Voněti (na Mor. místy a dříve voňati), 3. os. pl. -ní a -nějí, voně n. voněje (íc), voň n. voněj, el, ěn, ění; vonívati, vonívá- vati = vůni z sebe vydávati, riechen, duften, Wohlgeruch von sich geben; übel riechen: páchnouti, zapáchati, smrděti. — abs. Ani jedie, ani vonějí. BO. Smrdí robota, voní chlebíček (nerád pracuje a rád by jedl = lenoch). Ve Slez. Šd. Dokud růže voní, každý stojí o ni. Prov. Šd. Vonnými věcmi napuštění vonějí. Kom. Doma mu slano ani mastno není, jinde voní kadidlo a koření. Rým. To maso již voní (zapáchá, smrdí). Ros. — co: víno. Us. Cožkoli slyší, vidí, vonějí (čijí). Kom. Či já to mám v. (věděti), co se mu zaráčilo? Us. Šd. — čím: vínem, Ros., zvěřinou, sudovinou, D., růžemi. Us. A kdyby se kadidlem od hlavy do paty nakadila, kostelem v. nebude. Němc. Dr. pov. 140. Tyto knihy sv. písmem voní. Št. Kn. š. 6. Voní prkovou mastí (= smrdí kozlem). Bdl. Ňadra ji voní samým balšá- mem. Er. P. 93. b. Už ti nevoňajú rozma- rinom líčka. Ht. Sl. ml. 233., 207. Postielka klobúkem voňala. Ib. 232. V. mastmi. Hus III. 9. V té Vavřincě cesta posepaná soló, vonijó tam chlapce samó levandoló. Sš. P. 562. Ne všecko pížmem a kadidlem voní. Prov. V. fialou. — Pozn. Nyní říkáme více: Voní ti jako růže, fiala atd. Mladej voní tuze, co fiala, růže. Ęr. P. 279. b. Voňá, jak růže voní. Mor. Šd. Ty voníš jak ci- bula a smrdíš jak česnek. Slez. Šd. — po čem dle němec, šp. m.: čím. Brt. v Km. Bude-li víno v. po plesnivém sudu. Ms. o štěp. — komu (jak dlouho) = chut- nati, líbiti se. To jídlo mu vonělo (chutnalo). Reš. Zisk mu dobře voní. Ros. Práce mu nevoní. Us. Svět mu od mladosti voněl. Sych. Nevoní mu ta rada. Sych., Br. Škola klukovi nevoní. Us. Dch. Voní mu sukňa (má rád ženské). Mor. Šd. Jí voní vdaj. Ib. Šd. Tělesným lidem toliko tělesné věci voní. BR. II. 161. a. — Kom. — jak. Ta jabľka voňaly na daleko. Dbš. Sl. pov. I. 371. Pečeně mu z daleka voní. Us. — od čeho. I tak přišly výborné jídla na stôl, čo len tak celý zámok od nich voňal. Dbš. Sl. pov. I. 348., Pov. 348. — kde. V za- hradě všecko započalo pěkně v. Mor. Šd. Ve volačém dvore hrebíčky mi voňá. Sl. ps. 54. Ej, čo to, sestra, za jedenia, že po všeckom dvore vonia? Sl. ps. Šf. I. 141. Povol si, synečku, dokad jsi svobodný, po- kud ti rozmarýn za klobúčkem voní. Sš. P. 502. Málo sú v-li v první cierkvi svaté. Hus III. 20. — k čemu: k růži. Us. — Ros., Lék. kn., Rad. zv. — adv.: libě, pěkně, příjemně, líbezně v., D., zle, nelibě (smrděti). V.