Děkovati
Děkovati, děkovávati, ne: děkovati se. Jg. Danken, zu verdanken haben, ablehnen.— abs. Když uprosíš, očs prosil, poděkuj. Kom. Když komu co dávají, rád každý dě- kuje. Vš. VI. 24. — komu: dobrodinci. V. — komu z čeho. Mám z čeho d. Troj. Komu ze služby, z večere (říci, že k ní ne- přijde). Us. Protož z toho Bohu d. dlúze. Anth. I. 152. D. komu z novin (za noviny), z milostivého psaní, Arch. I. 30., 81., z kvasu ctného. Prot. 197. Děkujíce z toho Bohu. Kat. 2026. D. někomu z poručenství. Žer. Záp. I. 132. Děkuji ti z upřímnosti: Děkuji ti z lásky. Er. P. 107., 161. Vz Děkování. — Br., Kom., Vrat., Háj., Dal., Žer., Jg., V. — jak. Věrným srdcem tobě z toho děkuji. Tr. S vděčností velikou někomu d. Pr. měst. — komu za co. Bohu za vysvobození. Flav. Kdo neděkuje za málo, nepoděkuje za mnoho. Pk., Č. (Mdr. 49.). Děkuji ti za milování. Er. P. 161. — Br., Jg., D. —komu co. Máme mu co děkovati, lépe: máme mu zač n. z čeho d. Š. a Ž. — s adv.: vřele; služebně a přá- telsky. Skl. — že. Děkuji mu, že žiji. Nt. — aby. Děkoval mu, aby svou vděčnosť na jevo dal. Us.