DrátiDráti, koř.
dr. Gb. Ht. 146. D. se časuje podlé Bráti (V. 4.}, tedy: deru, dereš, dere, dereme, derete, derou. Slovesa zváti, kláti dlouží v praes. před příznakem e kmenovou samohlásku: zovu, kolu, zůveš (zoveš, zveš), kůleš atd. Dle těchto a dle mohu, můžeš
druhdy i bráti mívalo: béřeš, béře-a
dráti: déřeš, déře. Bž. 201. Cf. Mkl. Etym. 41. — co: břidlici (na desky štípati). NA. IV. 134. Péřičko dala d.; Včil budu d. šáteček, co mně ho jednal ten syneček; Všeci povídajú, že ty mladé ženy mřů, a že jich ti muži dřú. Sš. P. 422., 343., 706. Své úlehle d. Půh. I. 366.
Drúce plen zbitých naleznú Saula (detrahentes spolia caesorum); Dřete chudé. BO. Alebrž kázal je svým učedlní- kóm d., aby . . . . Hus II. 175. Chudinu d. (= obírati). Št. Kn. š. 103. — odkud. Vzdech se dere z prsou. Osv. I. 593. Z ňader hloubi
dral se těžký sten. Hdk. Z hrdla
dral se smích. Hrts. Vlákna, která z pukajících tobolek ven se derou. Mour. Cv. kn. 41. Smil s své Hlavy vlasy dera vece. Dal. 130. — čím. Tisíckrát
drána vraha spárem. Kyt. 1876. 50. Udicemi někoho d. Výb. II. 10. — co komu. Ten, jenž
dral mi tvář i šat. Vrch. Jenž udatným hlavu dýře. Dh. 112. — se kudy. D. se skrze houští. Us.
Dral se tlačenicí'. Hdk. — kam. D. se v něčí statek Sá. D. se na někoho, anstürmen, losziehen. Dch. Měl, tajemství na srdci, jež
dralo se na jazyk. Šml. I. 41. Jedno slovo ustavičně
dralo se mi v mysl. Vrch. Všetko ludia vravia, že si mladá ešte, že takové panny mrú, čo sa mladé za muž
drú. Sl. sp. 185. Veť takové panny mrú, čo sa rády za muž
drú. Koll. Zp. I. 208. — jak. S plá- čem vlasy s svých hlav
dráchn. Dal. 173. Něčí život nemilosRdně
dráti. Pass. mus. 320. (Ti) derú je ot vrchu do pat (chudé). Hr. ruk 313. Der (= běž) honem. U Olom. Sd. — kudy jak kam. Kabátců hustým prostřiháním nádhera se dere v kyprém kynu v povrch šarlatu a karmazínu. Hdk. Za vol. 9.