HanitiHaniti, 3. pl. -ní, haň, ěn, ění; haněti, 3. pl. -ějí, haněj, ěl, ění; hanívati. Haněti lépe než haniti. D. Haniti a haněti. Kat. 1579., 2212. Hanějí. V., Chč. 445., 304., Dal., Br., Tkadl., Kom. Haněti. Svěd. 1569. — H. = nedokonalostí vytýkati, tupiti, pomlouvati, hyzditi, tadeln, schmähen, schimpfen, höhnen. — abs. Čeho chváliti nemůžeš, nehaň. Jg. Kdo haní, rád má (nerad prodá); kdo chválí, rád by odbyl. Prov., Jg., Lb. Kdo haní, rád by měl. Kdo haní, chce míti. Č. — koho, co. Kterýž jiné haní. V. Ha
dr onuci haní. Vz Ha
dr. Prov. Hanějiec naše bohy. Kat. 2212. Hněvám se, že práci mou haníte. Sych. Zvykl jiné haněti. V. Dobré se pomní dlouho a zlé ještě déle: budeš-li lidi haněti, hned se tvá také smele. Rým. — koho čím: jazykem, Syr. Tiem ji haniem. Kat. 23., 790. — Dal, T. — koho proč, z čeho. Tebe haněti nechceme z tvého uná- hlení. Tkad. Ze zlosti koho h. Pís. br. H. koho pro netečnosť. Nt. Pro víru jeden
dru- hého haniti nemá. Rb. — se s kým. A vždy se hanějí (kněží) s tím lidem, že jest pekla hoden. Chč. 304.