Hověti
Hověti (ne: hoviti), 3. pl. -ví a-vějí, hov n. hověj, hově n. hověje (íc), ěl, vení n. věn, vění; hovívati = šetřiti, zart und weich halten, pflegen, begünstigen; strpení míti, Nachsicht haben, gefällig sein, nachgeben; spo- řiti, schonen, sparen. Jg. — co. Příliš tělo ho- vějí, krmí. Hugo. — čemu, komu: hoví si; umí si hověti. Ros. První den musíme koňům hověti. Klat. Svému tělu h., Jg., svému životu, Lom., svému zdraví, Aesop., V., času (jím se říditi). D. Štěstí mu slouží a hoví. V. Máš-li dobytek, hověj mu. Syr. Hovějí zem- skému zboží. St. skl. H. žádostem. D. Kdo zlým hoví, dobrým škodí. Trnk. Tuze mu hovíte. D. Hoví mu a má proč. Mus. H. dluž- níkovi (strpění míti). Nt. Kostely stavěl, nákladům nehověl (jich nešetřil). Lom. — čemu = rozuměti čemu. Us. u Jilemn. — komu na čem. Chci na všem tobě h. Leg. — komu v čem. Budeme-li v tom Hověti tobě, učiníme hanbu i škodu sobě. Dal. — si kde: na pohovce, v posteli, Ml., pod stromem. — (komu) čím: povolností. Města pražská povětřím nejmírnějším hovějí. Ad. Zaluž. — aby. Hověl si, aby si po práci odpočinul. Us.