Hověti
Hověti. O časování cf. List. filol. 1884 441. Sr. Mkl. Etym. 75. — abs. Pomsta hovie a slituje se. A!b. 71. a. On dovedl h., er verstand es sich zu fügen. Dch. — čemu, komu: novému proudu, Tf., sladké lenosti, Vlč., spánku, Kká., svému myšlení. Dch. Juž ti déle nechcem h. Dal. III. 43. Že jsem to vděk dělal, že se jim tak h-lo ode mne. NB. Tě. 261. Páni svej chudině zle hovějí. Hr. rk. 321. Hovej pilně hosti tomu. N. Rada 1897. Lenoch si jen hoví. Dch. H. čemu = rozuměti také u Čes. Skalice. On tomu ne- boví. Vk. — komu v čem. H. si v nečin- nosti; Hovejta v milosti sobě. Hr. Ruk. 173. — si při čem. Práce lidská při písních si hoví. Osv. V. 638. — si kde. Hovte údům v stínech stromových. Koll. 184. — jak. H-la mu jako svěcené kosti. Šml. I. 145. Oráč čaká drahého plodu země trpělivě hověje, až přijme jarné i ozimé. ZN.