Hrdelnice
Hrdelnice, e, f., co se k hrdlu vztahuje = hrdelní hlíza, die Bräune. Ja. — 2. Nežit ohnivý (housenky, zhorek, pajeď), Maulseuche, Zungenkrebs. — 3. Hrdelní žíla, die Drossel- ader, Drosselvene, Jugularvene. — 4. Hrdelní souhláska (g, h, ch, k), Kehllaut. Hrdelnice měkčí se na prvém stupni: k v c, g a h v z, ch v s; na druhém stupni v: č, ž, š; ch se v češtině hned na prvém stupni v š měkčí: Vlacha — Vlaši. Vz jednotlivé. Gb. — Přetvořování hrdelnic za příčinou jotace objasněno rozpravou Šafaříkovou (v Mus. 1847. I. ) důkladně. Vz tam. K nepřechází prý přímo v s, nýbrž v případech, kde se to býti zdá, vždy ch prostředníkem jest, s nímž i k i s souvisí: řec. y. acóía, lat. cor, něm. Herz, srsdce; něm. kalt, chlad, slatina; lat. octo, něm. acht, osm. Chlap, lit. klapas. Sr. lektati — lechtati; kypěti — chlípěti. Jinde zase vzniklo s z c: kloniti — cloniti — slo- niti. Řeč novější sykavkám s, z, c (č, ś, ź), ano i č, š, ž ve flexi namnoze se vyhýbá, nahrazujíc přípony, kde se hlásky tyto na- cházejí, jinými nejotovanými; jmenovitě to je v mluvě obecNé. Místo nom. pl. duši, buci, druzi slyšeti: duchy, buky, druhy. Místo lokalu: duse, bucě, druzě slyšeti: duchu, buku, druhu; místo vokat. duše, druže sly- šeti: duchu, buku, druhu; místo lok. pl.: duších, bucích, druzích slyšeti: duchách, bu- kách, druhách. Taktéž: v rouchu, v dluhu. Nom. adj.: dlouhy, hluchy lidi. Zastupování toto je velmi staré; již v listinách r. 1131. čteme: Čechách m. Česiech. Jir. — Vz S. N. VIII. str. 653.