Čépek
Čépek, pku, m. = čípek v hrdle. Spadly mu čépky. Mor. Šd. — Č. = špička ? Dlúhé čépky u třevíc nositi; Spieše by švec dospěl škorní bez tak dlúhých čépkóv. Št. Kn. š. 18., 170. Čepel, die Klinge. Č. ocelový, sekery, Šp., sečný, žlábkový, čtyřhranný; plocha, ostří, hřbet, souměr č-le, důcit č-le, die Fühlung. Čsk. Poloha č-le (v šermířství) střední, vnější, nitřní, střední rovná, vztyčná, sklopná. Vz KP. I. 536., 533., 555. — Č. v botan. = rozšířený díl listu nebo ústroje listového z ohledu řapíku n. dílů řapíkovi- tých; též široký díl plátků v ohledu nehtu, die Platte, lamina. Rst. 74., 110. — 2. Díl stélky chaluchovitých rozšířený, nožkou lo- dyhovitou podepřený, na př. u chaluhy pi- lované. — 3. Čepel plešková či plodnice čepelovitá jest plodnice lišejníková od za- čátku až do konce v čepel rozšířená. Vz Rst. 204. Její rozdíly: č. nádřenní, nákorní, ná- krtečková. Rst. 205. Cf. S. N. — 4. Řasy rouškové některých hub. Rst. 216. Vz Če- pelka, Čl. Kv. XVIII., Slb. XLI., Schd. II. 189., Kk. 26., Rosc. 11., 12.