Odsouditi
Odsouditi, damnare. Ž. wit. 36. 33. — koho zač: za kacíře, V., za křivého. Vš 115. — proč oč. Sprostná nebožátka pro jedno slovo odsuzují o peníze a někdy i o hrdlo. Hus III. 195. — čeho (čím, kde). O. koho hrdla, Pož. 97., cti a viery, Výb. 1. 1046., Hrdla i zbožie. RPZ. Tou řečí v tejto při Juřík není své cti odsúzen; Jest o-zen své cti na právě; Chtěla by se toho (statku) právem odsúditi (abstreiten, chtěla by, aby nemusila sirotkům nic dáti). NB. Tč. 92., 206. Sám se svými řečmi všeho královstvie i hrdla o-dil. Abr. Sami jsme se cti a hrdla o-li. Arch. VIII. 16. Jsem zlým andělem přeluzen a tak jsem byl Boha odsúzen. Krist. 3 a. Potom mi se tím listem o-dil mého dluhu. Půh. II. 345. — k čemu: k zatraceni. Št. Kn. š. 143. — nač: na smrť, V., Hr. ruk. 239., Hus I. 393., Pass. mus. 355., 375., 455., na zatracenie. Hus I. 35. — proč: pro nestatečnosť a zaviněnie. Št. Kn. š. 187. Vz nahoře: proč oč. — jak: bezprávně. Št. Kn. š. 10. Chtěl by raději s právem odsúzen býti, nežli by s křivdou obdržel soud. Št. Kn š. 20. — v čem. žalobník jemu v správných nákladech v té při činěných buď odsúzen. CJB 385. Ješto sú ve mnohých věcech kostelem odsúzeni. St. Kn. š. 126. — čím na jak dlouho. A ač odsúdíš na čas člověkem, to věč ne- škodí. Hus I. 31. — z čeho. Jistě z slov svých odsúzen budeš, rozuměj, budú-li prázdna. Hus I. 87. — s kým kam. A tak i s synem u věčné hoře odsúzen bude. Št. Kn. š. 10. — co komu. Co mi Boh od- súdil ( = usoudil), veru ma nemine. Sl. ps. 166.