Onomatopoiia
Onomatopoiia, e, f., řec, napodobení zvuků některému předmětu vlastních. Gb. O. slove jednak tvořeni jednotlivých slov podlé zvuku přirozeného (bučeti, mňoukati, hrom), jednak tvoření celých vět, jimižto se téměř názorně čili vlastně slyšitelně nazna- čuje povaha předmětu líčeného. At tuba ter- ribili sonitu taratantara dixit. Však trouba strašným drkotem tarantara zavzní. Quadrupe- dante putrem sonitu quatit ungula campum (Verg.). Čtermonohým ujetou dupotem tepe podkova půdu. (Vinař.) S. N. Illi (venti) in- dignantes, magno cum murmure montis, cir- cum claustra fremunt. Verg. Aen. I. 55. (S ná- ramným oni bubláním rozhorleni vůkol kopce hučí závor. Vinař.). Ten každý svůj krok vážně jda k Parnassu čítá (vážnosť chodu): tento tu různo větrem kdes na balouně letí (rychlosť). Verše vidíš tady v lehkonohém se zatáčeti tanci (označuje rychlý pohyb). Vinař. Naše zvony pěkně znějí, když jimi den vyzvánějí: bim bam bum. Ať se každý o svou kůži stará, čimčarara čim čim čim, co mám dělat, to já vím. V bouři a kouři jekem a vztěkem sinavé nebe se kalí, v obla- cích strachy se valí, rachot se po nebi koulí, v chomáče mraky se choulí. Již se blíží, s hůry níží, žene, valí, šíří — v lomozu třeští strom — hrom! atd. Popis bouře M. M. Z. Poláka. Loď škaredá v moře rozječené divoletmo se řítí. Dch. Thomson. Poč. III. 133. Blesky ráz záz bijí v stany Tatar. Rkk. A slyš na záspí kroků zvuk, a na okénko ťuk, ťuk, ťuk. Er. Vz Zk. Ml. II. str. 173.; Mk. Ml. 296.— Onomatopoijský, rovnozvučný, zvukopodob- ný. — Onomatopoeti-cum, ka, n., napodobo- vací slovo. Rk.