Vězeň
Vězeň, zně, m., pl. -zni, zňové; akkus. a instr. pl. vězny šp. místo: vězně (akkus. ) a vězni (instr. ); podlé Muž. Der Gefangene, Verhaftete, Arrestant. Šel v poutech jako vězeň. V. Jak by měl vězně vazbou držeti. 1552. Nách. 124. Spolčence jeho co říšského vězně střeží. Ddk. II. 427. Propustil vězně válkou jaté. Pal. Dj. IV. 1., 13. Opeřený v. na mřížkách klece smutně klobe. Dch. Váš spolupřísežný matku toho vězně podlé práva mohl obstaviti. NB. Tč. 37., 44. Na vězně, jakoby sami vězňové byli, pamatují. BR. II. 19. b. Vězněm byl, protrávil 20 gr. Arch. IV. 93. Vězňové jmají prázdni býti; Jest vězněm; Aby se ti vězni měli postaviti na menovitý den. Půh. I. 200., II. 60., 208. (Tč. ). Já jsem z země a vězeň muže svého (vz Žena) a proto jsem nemohla státi ku právu. Půh. II. 596. Aj vysvobodce vězňóv zrazen jest. Hus. II 80. Vězněmi (vězni) na zámku byli. Kom. Zajatých vězňův. V. Dohlédač k vězňům, hlídač vězňův. J. tr. Vz Vš. 571., Žena. O vězněch starší doby vz Zř. zem. Jir. R. 15., 36., 26., T. 39., U. 16. — V = zajatý, chycený. V. Vězně propustiti. D.