Vhoditi
Vhoditi, vhoď, dě (íc), il, zen, ení (na Slov. — děn, ění); vházeti, el, en, ení; vha- zovati = někam do vnitř hoditi, ein-, hinein- werfen. Jg. — abs. Vhodilo tam (říká se, když při ohni jiskra někam zaletěla a zápá- lila). U Prostěj. Přikryl. — koho. Mne tu mamička v-la, leda ve vínku chodila. Sš. P. 156. — co, koho kam: něco na oheň, Lom., zločince na kůl v. D. V-it v peklo. Štelc. Šat na stůl v. Us. Vrah tě v oheň hodil. Sš. Bs. 6. Mnohokráte jazyky i mrtvé vzkrisujú a živé zase naprotiva do hrobóv vhadzujú. Na Slov. Tč. Ševcova se rozhně- vala, skury do peca vházala. Kld. ván. 121. Šel a všecko to do sebe vházel: ovce, ov- čáka i se psem Voříškem. Er. Sl. čít. 23. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře; Snad mia milý pán Bůh do tej vody vhodil, do tej vody vhodil, do tej hlubočiny, že sem si nevší- mal chudobnej děvčiny; Tu bysta mia za- bili, do chrastiny vhodili; Do tej jámy vyryté vhážu všecky zabité; Tak oni mě pobili, do luže mě vhodili, já chuďátko, ne- božátko, kolinka mně vrzaly. Sš. P. 93., 99., 105., 570., 688. Kteříž je dali zmrskati, do vězení vházeti. BR. II. 442. — kam jak: Toho aby do peci po hlavě hodil. Záv.